Od roku 1969 jí původně vládl plukovník Muammar Kaddáfí. Diktátor a boháč strávil většinu své vlády bojem proti Západu, snažil se získat jaderné zbraně, financoval politický terorismus v celém světě, jeho agenti stáli za pádem letadla nad skotským městem Lockerbie. Na přelomu tisíciletí se Kaddáfí rozhodl obrátit, vzdal se snah o ovládnutí jádra pro vojenské účely, financování a organizování terorismu a ohlásil éru spolupráce se Západem.

Odsoudil útoky z 11. září 2001. Přihlásil se k boji proti al-Káidě. O pět let později se Kaddáfímu podařilo dosáhnout zrušení zbrojního embarga. Jeho polepšení mu ale nebylo nic platné. Když proti němu tak jako v jiných zemích část veřejnosti demonstrovala, potlačil nepokoje násilím. Následovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1973, podle níž se měla vytvořit bezletová zóna nad Libyí za účelem ochrany civilního obyvatelstva. Severoatlantická aliance si znění rezoluce vyložila po svém. Ochrany civilního obyvatelstva mělo být dosaženo svržením Kaddáfího a podporou povstalců.

Útok začal 29. března 2001. Není nijak překvapivé, že v jeho čele stály Francie, Spojené státy americké a Velká Británie. Po půlroce byl Kaddáfí skutečně svržen a po patřičném týrání povstalci zastřelen. Zlé jazyky dodnes tvrdí, že francouzským agentem převlečeným za povstalce. Kaddáfí měl totiž kromě spousty jiných špatných vlastností a projevů ve zvyku si za ropné výdělky předcházet zahraniční politiky. Například bývalý prezident Francie Sarkozy se po Kaddáfího smrti musel vypořádat s obviněním, že mu Libye platila předvolební kampaň.

Historický přehled v úvodu byl potřeba. Kaddáfí zcela jistě nebyl žádný svatoušek. Naopak, byl to diktátor jako vyšitý, který si v jednu chvíli uvědomil, že bude lepší jít Západu na ruku. Kaddáfímu se ale musí nechat, že držel Libyi pohromadě. Jak sám rád zdůrazňoval především Evropanům, držel také migranty v Africe. A bylo jasné, s kým lze v Libyi jednat jako se státní entitou. Nynější stav po zpackaném zásahu Západu a naivní podpoře takzvaného „arabského jara“ je zřejmý.

Na západě Libye je mezinárodně uznaná vláda vedená premiérem Sarrádžem a parlament vzešlý z účasti pouhých osmnácti procent voličů. Na východě bývalý parlament, který odmítl odstoupit, a samozvaný maršál Haftar, který teď chce se svými bojůvkami dobýt „moc, slávu a čest“.  Mezitím kmenoví vůdci, radikálové islámští i jiní, pašeráci migrantů, otrokáři na běžencích vydělávající. Do toho mise OSN a Evropské unie, které se snaží udržet oficiální vládu u moci a zamezit pokračování migrace. Cvičí vojáky oficiální vlády a hlavně pobřežní stráž, aby lodím s uprchlíky od libyjských břehů zabránila vyplouvat.

Do toho se blíží mezinárodní konference. Mimo jiné má dát bumážku na plán uspořádat další prezidentské a parlamentní volby. Otázka je, pod čí ochranou a kým ohrožení by zahraniční účastníci mohli být, protože boje jsou stále silnější. Pokud někomu připadá vše výše popsané jako jemně řečeno nepořádek, má ve své analýze naprostou pravdu. Libye je další příklad chaosu, když Západ dokázal vyhrát válku, ne však mír. Po takzvaném arabském jaru zbyly staré i nové diktatury jako v Egyptě nebo rozvrácené země jako Libye nebo Sýrie.

A to vše jen proto, že se Západ, ke kterému patříme i my, nedokázal doposud poučit. Ve vlastním zájmu by si měl opakovat, že jediná obhajitelná válka je válka obranná, NATO je a má být pakt obranný a mezinárodní právo musí být na prvním místě bez kreativních výkladů.