Článek
USA je země, kde problém politické korektnosti je dnes ústřední a přítomný ve všech politických a veřejných debatách. Politik či jakýkoli řečník, který se chopí slova, je velmi rychle nálepkován podle toho, zda mluví v souladu s politickou korektností, nebo naopak je politický nekorektní.
V Evropě ještě tak daleko nejsme, ale velmi rychle se blížíme. Velký posun k nadvládě politické korektnosti v praxi učinil tento měsíc francouzský prezident Macron, když jmenoval mluvčí a tajemnicí francouzské vlády Sibeth Ndiayeovou.
Prezident Macron má velmi mnoho starostí. Za dva roky své vlády nedokázal Francii ekonomicky pozvednout, což byl jeho hlavní program. Na svých mítincích tvrdil, že je to jeho projekt. Zázrak se nekonal a francouzský hospodářsky růst dosáhl 1,6 % za minulý rok. Předpovědi na tento letošní jsou ještě nižší. Odhaduje se, že francouzské hospodářství poroste o 1,3 %, i když vláda nadále počítá s nerealistickou předpovědí 1,7 %. Tím se francouzský dluh ještě zvětší.
Tříprocentní růst, který zajišťuje reálný pokles nezaměstnanosti, je v nedohlednu. Nezaměstnanost ani francouzský statní dluh neklesají. Není tedy divu, že prezidenta Macrona postupně opouštějí poradci a ministři. Jak velmi dobře poznamenal francouzský spisovatel Houellebecq několik dní po Macronově zvolení, že je překvapen, protože vyhrál někdo, kdo se snaží okolí i sám sebe přesvědčit, že to zvládne a že je potřeba být optimista. Macron tak všechno zaměřil na komunikaci a na politický marketing. Hlásal, že on to zvládne, protože má vizi a projekt. Nikoho však nezajímalo, že tento projekt a vize je naprosto stejná, jakou měl francouzský politický mainstream již dvacet let. V podstatě Macron pokračuje ve stejném politickém myšlení, které Francii dostalo do neřešitelné situace. V tomto případě je Macron nevinný, protože zatím není žádný jiný politik, který by nabídl jinou, aplikovatelnou vizi.
Kde Macron naprosto selhal, je řešení krize okolo žlutých vest, kdy jeho netečnost a přezíravost této situace způsobila její prohloubení. A jedinou odpověď a řešení, které nabídl, byla velká debata. Jinak řečeno politický marketing a komunikace. Navíc tato debata byla politicky korektní, protože některá témata jako opuštění eura byla dopředu zakázána. To je první známka nastupujícího diktátu politické korektnosti. Vymezit témata, která politicky korektní nejsou a o kterých se tedy nesmí mluvit.
Pověstný hřebíček do rakve svobody slova bylo jmenování Ndiayeové do funkce vládní mluvčí. Ve Francii je to důležitá funkce srovnatelná s ministerským postem. Ndiayeová (39 let) se narodila v Dakaru v Senegalu a má dvě občanství: francouzské a senegalské. Její profesní kariéra je typickým příkladem stranického aparátčíka. V roce 2002 vstoupila do socialistické strany a postupem času to dotáhla až do Elysejského paláce jako poradce pro komunikaci prezidenta Hollanda. Velmi rychle pochopila, že politická budoucnost bude patřit Macronovi, a tak se také rychle integrovala do jeho týmu během prezidentské kampaně. A nyní to dotáhla až do francouzské vlády. Co je na tom překvapující?
To, že Ndiayeová si nebere servítky při své vlastní komunikaci. Již v roce 2017 otevřeně prohlásila, že je připravená lhát, pokud to bude Macron vyžadovat na svoji obranu. Když byla jmenována do funkce, tak na svém twitterovém účtu prohlásila, že má nový „džob“. Což spustilo vášnivou reakci, protože jmenování do vládní funkce je především služba a vyžaduje určitou úctu k tomuto postavení. Úplně nejhorší však je, že Ndiayeová na tyto kritiky zareagovala podle očekávaní. Prý jde o projevy rasismu a sexismus, protože je černoška a žena. A tím je smetla ze stolu.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Tento trend v politice je velmi nebezpečný, protože svoboda slova, která je životní podmínkou demokracie, vyžaduje ozvat se, pokud někdo zastává lživé názory a postoje. Otevřené přiznání, že lež je legitimní prostředek v politice, je známka úpadku. Lhaní naprosto nesouvisí s barvou pleti nebo s pohlavím. Ndiayeová se svým postojem staví mimo všechny možné kritiky. Politika však vyžaduje nutnost soudit, nikoliv to, co člověk je, ale jeho činy a názory. Pokud se některé osoby stanou nedotknutelné, je to začátek konce demokracie a nadvláda politické korektnosti.