Podle jazyka je poznáme! Stačí zalistovat zažloutlými stránkami novin z časů reálného socialismu a narazíme na stejné fráze a floskule budovatelů světlých zítřků, majitelů klíčů k pokroku, kteří se zabydleli v budoucnosti lidstva, neboť z nějaké pro nás obyčejné smrtelníky nepochopitelné příčiny znají pochod pokroku. Bylo by poněkud uštěpačné tvrdit, že se jim podařilo vytvořit zárodek evropského lidu v bruselských a přidružených institucích, protože je ta nomenklatura de facto bez národnosti. Mluvit o demokracii a chválit vládu nevolených a neodvolatelných komisařů je ovšem nehorázná drzost.

Žádní občané Evropy, k nimž se Macron obrací, neexistují. Neboť Evropan může být Evropanem jenom svou příslušností ke svému národu, kdežto společná civilizace není nacionalita a nikdy jí být ani nemůže, je to sdílená kultura vzdělanosti, která umí ocenit Calderona i Shakespeara, Bacha i Palestriniho, Michelangelova Davida či Leonardovy Večeře Páně, gotickou i barokní katedrálu, ale národnost, to jsou hlubší existencionální kořeny loajality a závazek vůči vlastní matce.

Zvláštní, že se projektanti budoucnosti musí, tak jako v případě dialektického historického vývoje a třídního boje, i dnes opírat o lživý výklad minulosti. „Zpustošený světadíl” nepotřeboval být uměle usmiřován a organizován nadnárodní byrokracií - svou tragédii imperialismu pochopil už po první válce a po porážce Hitlera bylo smíření Němců a Francouzů téměř samozřejmostí, kdepak válka. Ohrožován sovětskými raketami se semknul k odporu a ke svému vítězství nepotřeboval nějakou Unii, ale americkou nukleární podporu.

A tak by se dalo pokračovat odstavcem po odstavci. Euru prý vděčíme za překonání finanční krize! Existuje snad ekonom, který by neznal rozvratnou sílu politické měny, která v Německu hromadí přebytky obchodu a ožebračuje jih Evropy? Navzdory masivní emigraci zničila ve Španělsku i Itálii, Řecku i Portugalsku celou generaci, nezaměstnanost dodnes činí 25 procent mládeže pod 30 let. Macron tak jako ideologové reálného socialismu zřejmě z podvědomého zoufalství chválí opravené silnice a školy i přístup k rychlému internetu. Mám pocit, že Japonsko nebo Austrálie a desítky dalších států, které nevytvářejí unie, na tom nejsou o nic hůř. Jak známo dotace se rýmují s korupcí.

Doma tak neoblíbený francouzský prezident se svou mezinárodní proklamací stylizuje na státníka. Ve skutečnosti nikoho nepřesvědčí. Evropská unie je v krizi a kdyby ji chtěl opravdu reformovat, musel by se vyrovnat s kritikou odpůrců a hledat kompromis. V zajetí ideologie (politického náboženství) to ovšem možné není, znamenalo by to cestu zpět k větším kompetencím států. Masivního nástupu „nacionalistů”, ve skutečnosti protestních antiimigračních a antiintegračních stran, do bezzubého europarlamentu podobného ruské dumě (nejmenuje ani hlavního komisaře) se nijak obávat nemusí.

A nevšiml jsem si, že tzv. populisté hlásí nějakou nacionální zášť proti svým civilizačním sousedům. Právě naopak, usilují o záchranu Evropy před nepřátelským záborem muslimů. Program mají skromný: Evropu demokratických spřátelených národů bez nadnárodní antidemokratické nomenklatury a hlavně bez budovatelské vize. Toho se však hned tak nedočkáme.