KOMENTÁŘ: Lev jako symbol slabosti českého státu - Jiří Pehe

Celý případ má nádech absurdity. Chovatel si totiž nejen nic nedělal ze zákazu veterinární správy, ale také ze stanovisek příslušných stavebních úřadů, které mu nařídily odstranit černou stavbu v podobě ohrady přístřešku, kde lva choval. Dokonce si k samci, kterého choval jako prvního, opatřil i lvici. S tou pak chodil na vodítku po obci, kde bydlel, přičemž se odehrál incident, při němž se s lvicí srazil cyklista. Na argumenty o nebezpečnosti takového chování reagoval chovatel tvrzením, že své lvy „zvládá“.

Nakonec nezvládl, ale nechme tohoto podivína, který už není mezi námi, být. Mnohem horší totiž je, že si s ním nedokázal poradit stát, jehož jednou funkcí je chránit svoje občany i s pomocí schopnosti vymoci si dodržování zákonů na těch, kdo je porušují.

Pokud jde o nepovolený chov šelem, bude mít stát šanci alespoň částečně složit reparát na Jindřichohradecku, kde třiašedesátiletá Iva Lapková Zelinová též chová nelegálně lvy, což zdůvodňuje tím, že si tak plní dlouholetý sen. Snem nás ostatních by bylo, kdyby státní správa dokázala alespoň v tomto případě jednat, tak jak má, dříve, než si budeme o paní Zelinové, popřípadě jejích sousedech, číst v černé kronice.

Ale naděje, že český stát dostojí symbolu lva, kterého má ve svém znaku, je malá. U soudů kupříkladu momentálně vrcholí několik let stará kauza, v níž bylo několik desítek lidí usmrceno, a mnoho dalších doživotně zmrzačeno po požití metylalkoholu, který byl vyráběn a distribuován skupinou lidí navzdory tomu, že už tehdy existovaly zákony a pravidla, při jejichž důsledném uplatňování státem by k této hromadné vraždě nemuselo dojít. Stát následně přijal přísnější pravidla, stejně jako možná nějaká nová nyní přijme pro chování divokých zvířat, ale životy zemřelým už nikdo nevrátí.

Jiný dosti neuvěřitelný případ, který souvisí s neschopností státu vynucovat pravidla hry, je výbuch muničního skladu ve Vrběticích. Ani dnes ještě přesně nevíme, jaké výbušniny a jakými firmami tam byly skladovány, a navzdory ujišťování státních úřadů neexistuje záruka, že se něco podobného nebude opakovat.

V posledních týdnech jsme pro změnu svědky série srážek vlaků. Nikdo neví pořádně proč, státní úřady se nicméně domnívají, že jsou možná strojvůdci špatně proškolení, nebo přetížení, protože někteří pracují vedle svých hlavních zaměstnavatelů i pro jiné provozovatele.

V seznamu otřesných případů státního šlendriánu by se dalo pokračovat. Kupříkladu výčtem nedokončených dálnic, železnic, nebo naopak černých staveb, jejichž odstranění si stát nedokáže vymoci. Nebo výčtem chátrajících budov, které často hyzdí centra měst. Ty pro změnu prý nelze zbourat, nebo vyvlastnit, protože to prý prostě nejde.

Není divu, že v mezinárodních přehledech (ne)výkonnosti státní správy je Česká republika často až ve druhé stovce zemí. Není u nás skoro možné nic většího postavit bez průtahů, nebo naopak zbourat či odstranit stavby, které stojí v rozporu se zákony nebo dobrými mravy. Ani za kůrovcovou kalamitu, která devastuje české lesy, nikdo prý kromě samotného kůrovce nemůže.

Andrej Babiš vtrhl do politiky před šesti lety i se sliby nápravy tohoto stavu. Zatím předvedl pouze převzetí nejdůležitějších postů ve stání správě svými lidmi, jakož i snahy omezit nezávislost nejvyšších pater státní správy, která jen před několika lety začala fungovat podle nových pravidel běžných ve vyspělých zemích.

Pokud jde o schopnost státu vymoci si dodržování pravidel hry, nezměnilo se tedy zatím téměř nic. A jak by mohlo? chce se říct. Ryba smrdí od hlavy. Mezi chovatelem lvů, který si nic nedělá ze státu a jeho pravidel, a majitelem Čapího hnízda, které bylo postaveno s pomocí vychytralého obejití pravidel pro využívání evropských peněz, a které je teď nově vyšetřováno kvůli daňovým únikům, je rozdíl menší, než bychom si mohli na první pohled myslet.