Koncem května vzbouřenci ve volbách do Evropského parlamentu (EP) mocně posílí a dnešní „odkladiště zkrachovalých nebo vysloužilých politiků” (slova prezidenta V. Klause) změní svou tvář a do značné míry stane v opozici vůči Radě i Komisi EU.

Matematika této úvahy je prostá, protestní národní strany posílí téměř ve všech státech Evropy, a přestože v součtu mají dnes jen okolo 30 procent, při tradičně nízké volební účasti a méně omezujícímu stropu pro vstup, získají nepoměrně větší podíl euroskeptických hlasů. V některých zemích mohou i vyhrát, zejména ve Francii, kde se propadla popularita prezidenta, v Holandsku, kde silná nová strana posílí tu existující, a samozřejmě v Itálii, kde jsou tzv. populisté dokonce u vlády.

Ale i takové Německo může být velkým překvapením, protože vládní koalice CDU a SPD je v posledním tažení a mnozí lidé, kteří nepovažují národní stranu (AfD) za dostatečně důvěryhodnou a státotvornou, nýbrž jen za protestní a normálně by ji nevolili, budou mít pocit, že si nyní takovou volbu bez rizika mohou dovolit. Navíc hlavní proud ztratil odchodem Británie téměř 50 poslanců, kdežto euroskeptici polovinu a počet křesel se snížil ze 751 na 705. Jsem zvědav, kolik euroskeptiků zvolí Češi, vsadil bych se, že nejméně pět (dva svobodní, tři okamurovci), nevznikne-li ještě nějaká nová formace.

S největší pravděpodobností proto přijdou tři hlavní koalice v EP o svou většinu, a přestože euroskeptické strany absolutní převahu nezískají, bude velký problém složit většinu. Nastane dramatický boj o šéfa Komise a schvalování komisařů. Parlament má pravomoci sice velmi omezené, je podřízen Radě EU a podobá se spíš ruské Dumě, ale jako protestní platforma dobře poslouží a přestane být všeschvalujícím shromážděním.

Je téměř jisté, že se národní strany, byť poněkud nesourodé, v mnoha záležitostech shodnou, pokusí se zejména o zastavení imigrace. Různorodost populistických stran je pochopitelná, některé jsou národně konzervativní (Švédsko, Polsko, Maďarsko), jiné národně liberální (Holandsko) a největší francouzská Front nacional je skutečně nacionalistická. Nezapomínejme, že tradiční stydlivá a tichá ctnost patriotismu nemá s agresivním nacionalismem (zbožštěním národa, vůdce a „vůle lidu”) nic společného.

Patriotismus je opačný, vychází ze sousedské spolupráce a loajality vůči našincům stejného údělu a tradice, jeho láska k vlasti vyznačené hranicemi „kde domov můj” nemá nic společného s imperialismem. Přestože jsou dnes národní strany vůči sobě velmi vstřícné a jejich zájmy nejsou diametrálně odlišné, ostatně sdílejí společnou evropskou civilizaci, nemohou vytvářet nějakou internacionálu jako socialisté a liberálové. Každá z nich chápe svůj národní zájem trochu podle svých měřítek, tradic a potřeb. Nejsou ani ještě plně usazené vzhledem k tomu, že jsou leckde ostrakizované, a tak mají převážně protestní charakter. Proti integrační, genderové a imigrační politice Unie zcela jistě najdou společný hlas.