Nejprve jsem trávil Vánoce s dětmi, pak jsem zmizel do tepla jezdit na kole (letos budu nejmladší v kategorii 50+, tak se musím trochu připravit). V letadle jsem četl jen Blesk a Sport.

Pak mi ale volali z televize Nova a chtěli pro Střepiny vyjádření k tomu, „jestli známkovat ve školách“. Omluvil jsem se, že nebudu něco takového nahrávat ze Španělska přes telefon, navíc udýchaný v nějakém kopci. A v duchu jsem si řekl: „Nemusím komentovat všechno, přece nebudu komentovat takovou blbost.“

Jenže ona to bohužel žádná blbost není. Ukazuje to velmi jasně situaci západního školství. Protože čím dál víc aktivistů, psychologů, pedagogických vševědů, biomatek a biootců si myslí, že se ve školách známkovat nemá. Hlavně malé děti ne.

Myslí si to jistě už i část úředníků ministerstva a novinářů, a prostě jde o názor, který není již totálně okrajový. Koneckonců jinak by o tom jedna z největších televizí nedělala pořad.

Děti to stresuje. Nepřispívá to jejich zdravému vývoji. Jenže promiňte, škola je také příprava na život. Nebo by být měla. Nemá být nikdo hodnocen v práci, jestli pracuje dobře nebo špatně? Nemají být volby, aby lidi zhodnotili práci svých zástupců a ty, kteří je špatně zastupují, poslali do háje? Ve fotbalové lize se nemají počítat body a góly, protože hlavní je pohyb na čerstvém vzduchu a aby si dobře zahráli? Nezáleží, jestli na tohohle zpěváka lidi chodí a na tohohle ne?

No to jsou zase příměry! Vždyť tady jde o děti, zde musí platit jiná pravidla. A proč? Nejde přece na jednu stranu dělat z dětí polodospělé samostatné svébytné osobnosti a na druhé straně je udržovat v inkubátoru mimo reálný svět, tj. dělat z nich miminka. Není to především výchovné. Lidé by měli vědět, že za inteligentní úsilí bývá v životě odměna, za úsilí malé bývá odměna menší, nebo žádná. Že startovací čára není pro každého stejná, každý má jiné schopnosti, povahu, podmínky, ale cíl se ovlivnit dá.

Fotbal, kde se nehraje na góly, nemá žádný smysl. Není to přirozené. Jenže děti dobře cítí, že ani neznámkovat není přirozené. Viděli jste někdy tu radost, když váš prvňáček nese první jedničku v notýsku? Jak se mu to povedlo. A ten výchovný rozměr, když má příště jen podpis paní učitelky, protože úkol měl být udělán lépe.

Neznámkovat povinně je také velmi urážlivé vůči učitelům. Protože jim tím říkáte: „Vy jste všichni stejní jak ta neurotická kráva ze seriálu My všichni školou povinní“ (hrála ji skvěle, tuším, paní Vránová). Vy byste mohli děti stresovat a narušovat jejich vývoj. Jenomže drtivá většina učitelů taková není. Pochopitelně dávají malým dětem hlavně jedničky – jen někomu třeba víc, někomu míň – někomu s hvězdičkou. A když je učí „paní Vránová“, vydeptá děti stejně, i kdyby nedala nikdy v životě jedinou známku.

Otázka je taky, proč třeba neznámkovat v první a druhé třídě a ve třetí už jo. Co se tak zásadního o druhých letních prázdninách změní? Podobnou časovou osu můžeme sledovat třeba u inkluze – dítě, které by mělo propadnout nebo být ve zvláštní škole, pustíme dál. Lžeme jemu, sobě, systému. Pak ho takhle dostrkáme do šestky nebo do devítky, ale pak stejně narazí na realitu. Nebo bude chodit studovat nukleární fyziku s asistentem a „individuálním vzdělávacím plánem“. Nebo pak bude řídit letadlo s cestujícími. S asistentem. Nebo vám operovat srdíčko. To už asi ne, že?

V moderních školách nesmí nikoho nic stresovat, protože i celý svět okolo nás je krásný a přátelský a nám osobně nakloněný. A na to se musíme připravit. Není potřeba dosáhnout žádného úspěchu ve vlastním konání – důležité je, že máte vlastní osobnost.

Třeba osobnost nevzdělaného namyšleného blbce.