Velká část podpory pro Babiše přichází od sociálně slabších voličů, kteří mu ve světle jeho „rozdávání“ zatím leccos odpouštějí. Jsou to shodou okolností z větší části zároveň voliči, kteří se nejvíce zklamali v tzv. tradičních stranách, hájících dnes liberální demokracii. Takže útoky na Babiše vidí tito voliči především jako snahy vrátit politiku zpět k modelu, na který ekonomicky doplatili, a to zejména v letech, které následovaly po finanční krizi z roku 2008.

Tato voličská skupina, obecně kritická k liberální demokracii, se dnes do značné míry kryje s voliči Miloše Zemana. I proto je tak důležitá Zemanova podpora Babišovi (stejně jako byla ostatně nakonec rozhodující podpora Babiše pro Zemana v prezidentské volbě).

Babiš je schopný válcovat svoje politické soupeře nejen proto, že byl zásluhou svého bohatství schopný vybudovat mediální impérium a vysoce výkonný PR tým, ale také proto, že hnutí ANO je jeho osobní projekt. Nemusí se tedy ohlížet na stranická grémia nebo poslanecký klub. Může pružně měnit svoje pozice podle veřejného mínění. Jak už si mnozí všimli, hnutí funguje do značné míry jako sekta, v níž je slovo lídra a majitele svaté.

Jenže všechny výše zmíněné charakteristiky Babišova úspěchu jsou dvojsečné. A největší slabinou je sám Babiš. Politický subjekt, který vytvořil, je na něm osobně natolik závislý, že s ním stojí a padá. Bez Babiše by ANO nepřežilo ani několik týdnů.

Dalším rizikem Babišova projektu je skutečnost, že vyrostl v období ekonomického vzestupu, který úspěšně vykresloval jako svoji zásluhu. Ve skutečnosti je ale skvělá ekonomická kondice exportně orientované České republiky do značné míry svázána s externími faktory, především s ekonomickou situací v západní Evropě. Bilanci také vylepšuje čerpání evropských fondů.

Na těch ostatně značně závisí i Babišovo podnikatelského impérium, které si „odložil“ do svěřenského fondu, ale s nímž zůstává dál „citově“ a možná i institučně (jak tvrdí právníci Evropské komise) svázán. Bude zajímavé sledovat, jak se Babiš rozhodne, pokud bude EK donucen volit mezi Agrofertem a politikou.

Pokud jde o širší ekonomický kontext, poněkud iracionální víra části české společnosti, že Babiš skutečně dokáže „věci zařídit“ (a proto lze koneckonců zavírat oči i nad některými jeho skandály), se může začít velmi rychle drolit v okamžiku, kdy nastanou první ekonomické potíže. A nemusí přitom jít o nějakou velkou krizi, ale pouhou recesi.

Zásadním rizikem je už to, že Babiš ve svém populistickém tažení připustil růst příjmů obyvatelstva (platů, důchodů, sociálních dávek), který dle ekonomů neodpovídá růstu produktivity práce. Tato nerovnováha mezi rychlým růstem příjmů a skutečnou výkonností ekonomiky může i mírnou recesi značně zkomplikovat, přičemž Babiš nebyl zatím v pozici krizového manažéra otestován.

Rizikem pro Babiše je i jeho spojenectví se Zemanem, které tvoří polovinu jeho úspěchu, protože bez Zemana by v současnosti jen těžko byl vůbec premiérem. Toto spojenectví se může buď rozpadnout, pokud oba politici nenajdou shodu kupříkladu ohledně dostavby jaderných elektráren, anebo může skončit, pokud zdravotně indisponovaný prezident nebude schopen dokončit svůj mandát. Babiš přitom nemusí být schopný prosadit na Hrad „svého“ politika. Příklad dvoukolových senátních voleb, v nichž ANO selhává, je varováním.

Ve výhledu několika příštích let může být pro Babiše hendikepem, že se zcela přeorientoval na spíše levicově smýšlející „postkomunistické“ voliče. Tuto část elektorátu u nás tvoří zejména starší lidé, a Babiš se zatím nezdá být schopen oslovit nové voliče mladší. Tam prohrává jak s Piráty, tak s oživenou ODS.

Shrneme-li: Babišův zatím úspěšný politický projekt je závislý na několika velmi křehkých proměnných. Jako takový může snadno zkolabovat v případě, že dojde k nějaké změně v těchto proměnných. Neznamená to samozřejmě, že by se v takovém případě okamžitě zásadně zlepšila politická situace, protože voliči, kteří Babiše podporují, hned nikam nezmizí. Jenže změnu může způsobit už to, že se jen těžko najde lídr typu Babiše, který by je dokázal přilákat k jednomu politickému subjektu.