Článek
Podle naší ústavy je to právě vláda, která má odpovědnost za výkon a určování směru zahraniční politiky státu. To se týká také sporu mezi státem Izrael a Palestinskou samosprávou o vyřešení vzájemného soužití. Už podle rezoluce OSN z roku 1947, kterým se dělilo bývalé britské mandátní území, měly totiž vzniknout dva státy. Jeden izraelský, druhý palestinský. Jeruzalém, svaté město tří náboženství – judaismu, křesťanství a islámu, měl spadat pod mezinárodní samosprávu. Stejně jako Betlém. Obě místa tedy měla patřit všem a nikomu.
Od té doby uběhlo sedmdesát let a situace se z hlediska mocenského změnila. Izrael po několika vítězných válkách obsadil celý Jeruzalém, Golanské výšiny a vystavěl osady také v části západního břehu řeky Jordán. Podle několika rezolucí Rady bezpečnosti OSN nelegální, z okupovaných území se má Izrael stáhnout.
Na druhou stranu Palestinci žijí v několika přelidněných enklávách, často ale za své sebeurčení bojují za použití násilí, které není přijatelné. Nic na tom nemění fakt, že kromě svého druhu guerillové války jim nic jiného nezbývá, protože moderní izraelské armádě se vyrovnat v otevřeném střetu nemohou. Vyrovnat se jí dlouhodobě nedokázaly ani okolní arabské státy, které utržily první porážku už v roce 1948. Z části také československými zbraněmi, které v dubnu 1948 do nového státu putovaly.
Už od té doby je možné mluvit o nadstandardních vztazích mezi našimi zeměmi, protože taková pomoc se nezapomíná. Tyto vztahy je dobré pěstovat, ať už v podobě obchodní spolupráce, výměny technologií nebo studentů. Něco jiného ale je stavět se na jednu stranu ve sporu státu Izrael a Palestinců, který je známý svou složitostí. Vyřešit ho nedokázalo ani několik prezidentů Spojených států amerických. My jsme navíc členy Evropské unie, která má společnou pozici jasnou. Upřednostňuje existenci dvou států a rozdělení Jeruzaléma. Stěhování ambasád členských států nebo zastoupení EU není v plánu.
V souladu s touto pozicí postupuje také česká vláda, která má na rozdíl od prezidenta skutečné právo o zahraniční politice rozhodovat. Jestliže má odlišný názor, prezident by jej měl respektovat. Obzvláště v případě izraelsko-palestinského konfliktu, který si vyžádal mnoho nevinných obětí na obou stranách. Český prezident si toho je nejspíš velmi dobře vědom, protože si v izraelském parlamentu postesknul, že nemá diktátorské pravomoci. V demokratickém systému prý bude muset ke stěhování české ambasády zbytek politiků v čele s ministerstvem zahraničí dlouho přesvědčovat. Vzhledem k tomu, že slouží druhé volební období, moc času ve funkci mu k úspěchu nezbývá.
Jeho jediná šance k úspěchu a prosazení nové české politiky vůči Izraeli, která se nebude shodovat se zbytkem unie, je zvýšit vliv na vládu nebo mít v Černínském paláci povolného ministra zahraničí. Loutku, chtělo by se říci. To je pravý důvod, proč najednou prezident Zeman obrátil ve vztahu k současnému šéfovi diplomacie Tomáši Petříčkovi. Při jmenování doufal, že se mu s novým ministrem bude dobře spolupracovat a za loutku ho nepokládal. Když se mu Petříček postavil ve věci Izraele na odpor, je to najednou loutka.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Česká zahraniční politika by ale měla být jasná, dlouhodobá a nezávislá na vůli jedince, ať má jeden stát radši než druhý. Prezident Zeman tedy při své izraelské jízdě zase kreativně vyložil své pravomoci a naší diplomacii přidělal práci s vysvětlováním, kdo tedy u nás třímá kormidlo zahraniční politiky.