Článek
I kdybychom takové vyjádření brali jen jako formu nátlaku na Sněmovnu, aby si svoje případné vyslovení nedůvěry Babišově vládě dobře rozmyslela, jde i tak proti samotnému duchu Ústavy. Prezident sice může samozřejmě teoreticky pověřit sestavením vlády kohokoliv a riskovat, že vláda sestavená takovou osobou případně nedostane důvěru Sněmovny, jenže je nutné rozlišovat mezi situací po volbách a situací, kdy Sněmovna výslovně rozhodne během volebního období, že odmítá vládu vedenou konkrétním politikem.
I po volbách Zeman ducha Ústavy ignoroval, když už dopředu avizoval, že pokud první vláda Babiše nezíská důvěru, pověří Babiše sestavením vlády znovu. Což také učinil. A s druhým pokusem navíc čekal dlouhé měsíce, a dovolil tak Babišově první vládě vládnout v demisi. To vše doprovozeno arogantními vyjádřeními premiéra i prezidenta, že taková vláda je prý plnohodnotná.
I když byl duch Ústavy takovým chování zahnán do pomyslného kouta, tehdejší chování prezidenta je snad možné částečně omluvit tím, že chtěl vytvořit na politické strany odmítající spolupráci s Babišem tlak, aby přeci jen některé svoje postoje přehodnotily. Což se mu podařilo v případě sociální demokracie a komunistů.
Nedávné prohlášení, že by v případě vyslovení nedůvěry současné vládě pověřil Babiše sestavením už třetí vlády, je ale už otevřeným výsměchem pravidlům parlamentarismu. I proto, že hlasování o nedůvěře bylo vyvoláno nikoliv nějakými obecnými pohnutkami, ale konkrétním skandálem, v jehož středu stojí právě Babiš.
Odstoupení Babiše navíc požadoval i Senát. I když ten nemá vůči vládě na rozdíl od Sněmovny kontrolní pravomoci, byl to bezpochyby signál, který by v normálně fungující demokracii hlava státu zvážila. Už proto, že Senát má jisté pravomoci vůči prezidentovi, a že celý ústavní systém je jakýmsi celkem, v němž by hlasy nejvyšších institucí zákonodárné moci měly být brány v potaz, nikoliv ignorovány nebo dokonce zesměšňovány s pomocí prazvláštního výkladu ústavních pravomocí jednou ze dvou hlav moci výkonné.
Pokud chtěl prezident naznačit, že prostě jen respektuje výsledky voleb, mohl jednoduše konstatovat, že v případě vyslovení nedůvěry vládě kvůli tomu, že absolutní většina poslanců nechce v jejím čele trestně stíhaného politika, jehož problémy po posledních událostech ztěžují či znemožňují racionální politický provoz v zemi, pokusí se s hnutím ANO dohodnout na tom, aby do čela vlády nominovalo někoho jiného ze svých řad.
To by bylo státnické chování. Avizovaný prezidentův postup (ač na něj nedojde kvůli tomu, že opozice nakonec nemá dostatek hlasů k vyslovení nedůvěry vládě) zavání ústavní paralýzou. Stejně jako kdysi v případě opoziční smlouvy, nebo v případě vlády expertů, kterou Zeman jmenoval bez souhlasu PS v roce 2013, vyřazuje prezident (tentokrát dokonce předem) dolní sněmovnu parlamentu účelově ze hry.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Starší generace je na všemožné ohýbání Ústavy u nás zvyklá. Mladí lidé a nejmladší generace by si na něco podobného zvykat nemuseli, kdyby si hlava státu počínala jako strážce Ústavy a ne jako její usurpátor. Během prezidentství Zemana se toho bohužel nedočkají.