Tvůrci ústavy se obávali „tyranie většiny” čili zvoleného diktátora, jak tomu bývá v Jižní Americe, a proto hodili prezidentům pod nohy složitý systém brzd a protivah. Jenže Trump vyhrál v dalších čtyřech státech senátory, udržel si tak Senát a mohl se chvástat, že něco takového se za posledních sto let podařilo jen pětkrát, a protože se aktivně zúčastnil kampaně na pomoc ohroženým senátorům i vítězům, nechlubil se na prázdno.

Jak je možné, že relativně neoblíbený prezident, jehož popularita spadla na 40 procent, nepříčetně nenáviděný většinou médií a kritizovaný i konzervativci, co si říkají „never trumpers”, dokázal nemožné. USA jsou federací a těch průměrných 40 procent podpory není rovnoměrně rozděleno mezi státy unie, což asi průzkumy přesně nezrcadlí. Nestal se snad prezidentem, byť jej volilo o tři miliony občanů méně?

Amerika je rozdělena na dva tábory, na dvě velké koalice voličů, jak je běžné v systému dvou stran, ale nenávist mezi nimi je dnes přímo existencionální. Projevuje se i v mimořádně vysoké účasti voličů jako tentokrát. Obě partaje vedou kulturní občanskou válku o smysl a legitimitu státu, zatím jen na slovní úrovni a u volební urny, ale bez možnosti kompromisu. Liberálové se během posledních let posunuli k jakémusi nesnadně definovatelnému sekulárnímu progresismu, ideálu multikulturní společnosti menšinových etnických a sexuálních identit včetně žen, jež mají usilovat o vynucenou rovnost v kariéře. Neustále vybuchují divoké kampaně, tu proti údajným fašistům, jindy proti segregaci záchodů na mužské a ženské či nedávná puritánská hysterie #MeToo na potlačení mužské agrese, nemluvě o omezování svobody projevu. Posledním výkřikem se stala platforma demokratické strany za zrušení pohraniční stráže.

Tato „duhová koalice” ale zásluhou Trumpa narazila na tu největší menšinu bělošských převážně manuálně pracujících rodin, vlasteneckou a relativně konzervativní, která přijímala (možná ne vždy ochotně) multietnický stát pod podmínkou společného patriotismu a považuje zvýhodňování menšin za útok na svou identitu, a proto by nejradši nechala hranice uzavřít.

Trump ve své koalici zahrnuje také většinu křesťanů (zvláště evangelikály, ortodoxní katolíky, menonity, mormony atd.), kteří se obávají o svůj stále ohroženější životní styl, a samozřejmě i politické konzervativce a ekonomické libertariány, zastánce nízkých daní a byrokracie.

Noví demokratičtí reprezentanti vzhledem k demografickému vývoji pocházejí z příměstských okrsků a opět jde převážně o humanitně vzdělané (respektive indoktrinované) mladé politiky, kteří věří v nové smíšené lidstvo bez národní identity. Umírnění centristé mizí, zbavil se jich Trump u republikánů a u hysterických demokratů také nemají šanci.

Už se ozývají hlasy, jak prezidentovi znemožnit vládnutí. Sněmovna požádá o vydání jeho daňového přiznání, přestože jej Senát k trestnímu stíhání nevydá, bude vyslýchat jeho spolupracovníky, nedomluví se na žádném novém zákonu (prezident může vydávat dočasné dekrety), mluví se i o novém prověření minulosti nedávno jmenovaného člena nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha, osočeného spolužačkou, která si po více než 35 letech vzpomněla na sexuální napadení na střední škole. I tato absurdní aféra přihrála Trumpovi mnoho voličů. Úpadek politiky se promítá i do zápasu o nejvyšší soud, jako by na něm měla ležet budoucnost státu.

Americké dějiny nadělily liberálům víru v jediný legitimní režim na světě. Čím více ovšem podléhají hyperliberalismu a nechají se svým prostořekým oponentem vyprovokovat, tím větší naději bude mít prezident na své znovuzvolení.