Stává se už téměř zvykem, že když se objeví na mezinárodní scéně nějaká nová iniciativa (ať už v podobě zásadnější evropské legislativy, nebo v podobě globálního paktu iniciovaného OSN či jinými nadnárodními organizacemi), setká se u nás se skepsí a eventuálně politickou protiofenzivou. Obvykle se přitom poukazuje na nějakou v podstatě okrajovou věc, takže „pro stromy nevidíme les“.

Zároveň se taková opozice vůči různým nadnárodním iniciativám často živí pocitem, že Češi vidí jejich rizika lépe než všichni ostatní, přičemž jsou tak občas smeteny ze stolu i mezinárodní smlouvy, na nichž se po složitých jednáních shodly v podobě kompromisu v podstatě téměř všechny ostatní členské země organizací, jejichž jsme též členem.

Je vlastně malým zázrakem, že česká politika našla v devadesátých letech shodu na potřebě vstupu do Evropské unie nebo NATO. Tehdejší „porevoluční“ étos to ještě umožňoval. Kdyby tyto diskuze probíhaly dnes, byl by jejich výsledek mnohem více nejistý.

Je ale stále zřejmější, že na vstup do globální politiky v podobě členství v EU, NATO, OECD a mnoha dalších organizacích, který byl v 90. letech nesen přesvědčením, že se země vrací na Západ, nebyla česká politika mentálně připravena. Místo snah o produktivní hledání kompromisů s ostatními zeměmi světového společenství postupně převážily téměř apriorně odmítavé reakce na to, co nám prý vnější svět neustále nutí.

První obětí byl vstup do eurozóny, kam jsme se zavázali vstoupit v přístupové smlouvě s EU. Ačkoliv země několikrát už plnila maastrichtská kritéria potřebná pro zavedení evropské měny, vždy převážily důvody, proč tak neučinit. Stali jsme se učiněnými mistry v nalézání rizik v projektu, do něhož vstoupila naprostá většina ostatních zemí EU, včetně s námi kdysi spojeného Slovenska.

Následovaly tahanice okolo přijetí Lisabonské smlouvy, kdy k podpisu donutil prezidenta Klause až Ústavní soud. Po řecké krizi se země pro změnu odmítala připojit k dohodám, které měly stabilizovat eurozónu – buď proto, že se nás to prý netýká, nebo proto, že bychom na to mohli v případě problémů prý doplatit.

Následovalo odmítání různých iniciativ EU během migrační krize. A to nejen v podobě odporu proti spornému systému migračních kvót, ale i apriorního odporu k hledání společné migrační politiky EU. Tzv. Dublin IV byl u nás politicky mrtev, ještě než se občané mohli vůbec dozvědět, co by obnášel. Ve stejnou dobu ČR začala bojovat se zbytkem EU ohledně směrnice o zbraních, kterou schvalovala naprostá většina ostatních zemí.

Posledními hity v odmítání globálních iniciativ jsou Globální migrační pakt a Istanbulská smlouva proti potírání násilí na ženách a domácího násilí. Co na tom, že kromě několika málo možná sporných formulací nabízejí oba pakty zemím, které k nim přistoupí, i řadu užitečných nástrojů k tomu, jak navigovat v globálním prostředí. A že migrační pakt přijme více než 190 zemí, zatímco istanbulskou dohodu jich už ratifikovaly desítky. Nás nikdo jenom tak neošálí.

Roste tak postupně napětí mezi silně „globalizovanou“ ekonomikou naší země a jejím politickým provincialismem. Ba co hůř, stále intenzivnější politika výlučnosti a izolacionismu nakonec začne reálné potřeby jedné z nejotevřenějších ekonomik světa dusit, jak už se to začíná projevovat v důsledku neschopnosti politiky a státní správy otevřít pracovní trh cizincům. A další nepříznivé následky politické zahleděnosti země do sebe pro zatím šlapající hospodářství se dají čekat.