Původně vyškrtlo příklady přehnané kritiky Izraele, přirovnání k hitlerovskému Německu, obviňování židů z pokrytectví dvojí loajality a morální rozhořčování nad izraelskou politikou, jaké by nikdo nepoužil proti jinému státu.

O antisemitismu extremistického vůdce Strany práce Jeremyho Corbyna pochybuje v Británii málokdo, mnohokrát v minulosti napadl Izrael za rasismus a dokonce i dnes v ústupu před veřejným míněním zajistil, aby definice obsahovala výhradu „na svobodnou debatu o Izraeli,” což zřejmě straníkům nezabrání nazývat Izrael genocidním státem. Že to leckdo takto pochopil, se ukázalo okamžitě na podomácku vyrobených plakátech na autobusovém nádraží - „rasistický je Izrael”.

O svobodnou normální kritiku Izraele vůbec nejde. Problém přehánění je démonizace židů a Izraele, dvojího morálního metru, spiklenecké teorie o světovém židovstvu a sionismu, překrucování dějin a popírání legitimní obrany na vyprovokovaný útok a sebevražedné atentáty. Jedním slovem jde o delegitimizaci (zneuznání existence) židovského státu, která ovládla západní tzv. liberální levici.

Humanitní fakulty v anglosféře běžně vyhlašují bojkot Izraele a izraelských profesorů, židovští studenti jsou obviňování z předsudku a Palestinci představováni jako oběť agrese.

Na celé záležitosti překvapuje několik paradoxů. Proč má mít politická strana, jež se pyšní svým internacionalismem i rasovou snášenlivostí snad od svého vzniku a nejméně už od války bojem proti rasismu, vůbec nějaký kodex o antisemitismu, jako by snad nevěděla, o co jde? Kdyby takový kodex zveřejnila jako svůj světonázor v padesátých či šedesátých letech, kdy po genocidě dlel
britský antisemitismus v lidovém podzemí a v nepřiznaném povědomí intelektuálů, jak napsal George Orwell, dávalo by to snad smysl. Ale dnes?

Rozruch kolem Corbynova antisemitismu vyvolal ohromnou záplavu protižidovské a protiizraelské zášti na webových stránkách a jedna labouristická poslankyně solidní dělnické genealogie několik zuřivých výpadů od svých stranických kolegů na svůj židovský původ přečetla ke zděšení poslanců v parlamentu. A přesto se většina Britů nedomnívá, že je Strana práce antisemitská a nechápe, proč Židé tak jančí. I v Americe, kde na bezmála státním pohřbu džezové zpěvačky Arethy Franklinové seděl vedle prezidenta Clintona obdivovatel Hitlera Louis Farrakhan, demagog z Black Power, který považuje Židy za satanský národ, se levice podivila jen nad tím, že Židé kolem toho vytvářejí povyk.

Problém je prostý, není rasismus jako rasismus. Antisemitismus černochů tak jako u muslimů nutno tolerovat. Antirasismus trumfl nenávist vůči Židům. Ta už je přijatelná.

Když bývalý rabín Jonathan Sacks nedávno kritizoval Corbyna za jeho ironickou poznámku vůči údajným britským sionistům, jako by se snad měli Židé vystěhovat, a napsal, že poprvé za pět set let se necítí v Británii bezpečni, byl sám napaden, že přehání.

Orwell měl pravdu, jak potvrzují nedávno zveřejněné britské vládní dokumenty z války. Hitler svůj boj vojensky prohrál, ale prastará nenávist vůči Židům chápaným jako kosmické zlo během války nesmírně posílila a dnes vylézá z podzemí.

Antisemité už nemusí vraždit, stačí démonizovat Židy a Izrael, představovat Araby jako nevinnou oběť a on už to někdo jednou vykoná za ně.