Se svými kolegy vydal manifest nazvaný paradoxem „Obrana demokracie před liberální demokracií“ a v pražském Obecním domě, kam jej a jeho hlavního spoluautora provolání Jiřího Weigla přišli v úterý na pódium podpořit Daniel Kaiser (Echo), Miroslav Korecký (MfD) a Milan Badal (Pražské arcibiskupství), byla hlava na hlavě.

Autoři pamfletu odmítají přidávat k demokracii přívlastek svobodomyslná, jak by se z významu slova mohlo zdát, protože zakrývá útok na svobodu projevu a omezuje parlamentní demokracii. Politická svoboda demokracii předchází a nesvobodná demokracie, od níž by se ta liberální mohla vymezit, neexistuje, je to protimluv. Co k textu dodat? Nemělo by být pochyb, že dnešní liberalismus prošel během posledních let značnou ideologickou proměnou, respektive vypluly na povrch některé jeho prastaré předpoklady.

Zpočátku vycházeli liberálové (Locke, Mill) z ideálu aristotelovské koncepce politiky jako svobodné konciliantní aktivity politicky si rovných občanů, kteří v ústavou a zvyklostmi omezeném prostoru usilují o smíření zájmů polis. Ctností parlamentní demokracie je předem daná ochota ke kompromisu mezi zastoupenými skupinovými zájmy a politika i při nezbytně dočasné většinové vládě zůstává snášenlivá vůči opozici i nevyhnutelné změně politického kurzu. V obecném smyslu stojí nad každou ideologií, je sebeomezující aktivitou a nemá jiný cíl než zajistit pořádek a smír obce, aby se nerozpadla.

Je liberalismus pouze jedním z politických směrů jako konzervatismus či socialismus, nebo usiluje být něčím víc, to jest určovat parametry politického procesu a tím demokracii likvidovat?

Liberalismus kdysi vyřadil z politického vlivu církev a přispěl k sekularizaci státu i politiky. Hlásal nadřazenost rozumu nad vírou a předsudky, jedince nad společností, individuální svobodu nad skupinovou loajalitou. Zápasil o rovnost občanů před zákonem. Státu místo normativního poručnictví přisoudil neutralitu a jedinou úlohu – chránit soukromý majetek, občanská práva i svobody. Všichni jsme liberály. Proč by rozšíření „konstituce svobody“ mělo vést k omezování svobody?

Sekulární, abstraktní, rovnostářská a univerzalistická ideologie usilovala nejen o odluku církve a státu, nýbrž o totální desakralizaci světa, o vysvobození člověka z předsudků tradice, vlivu obce, rodiny i podléhání normativní většině. Dokud byl liberalismus spojencem nacionalismu (národ je společenství i tradice), skrýval poněkud svou podstatu. Po poválečném tažení západní inteligence proti národnímu státu a po krachu kolektivistického komunismu se spojil s opuštěnou levicí a zrodil se liberalismus levicový. Vyjevil naplno svou nekompromisní víru v pokrokový, internacionální ideál jednotného lidstva a univerzálního člověka, jenž si vytváří vlastní identitu, má absolutní práva bez závazků. Homo sapiens jako Homo deus.

Žádný člověk ale není ostrov a liberální abstrakce popírá duchovní dimenzi života, úctu jako formu zbožnosti. Skutečný život se odehrává v dějinném čase a na nějakém místě, v předivu ověřených předsudků a často nepochopitelných závislostí, vztahů a závazků vyznává věrnost svému údělu. A ani nerovnost, privilegia a moc nelze zlikvidovat bez katastrofálních důsledků. I v prosperitě společnosti je nutno udržet odlišný vztah k odlišnostem a posilovat přirozenou autoritu. I demokracie potřebuje svou nedědičnou aristokracii. Politikou rovnostářství (antidiskriminace) ničí liberálové přirozenou společnost a vyvyšováním bizarních menšin ničí smír. Cenzurou morální nadřazenosti své ideologie a moci vyvolali temné síly atomizované společnosti.