Očima Saši Mitrofanova: Proč se smí zesměšňovat i prezident

Lidé si rádi dělají legraci z čehokoliv. Tohle se například objevilo jako jeden z úkazů po operaci ukrajinské SBU zde.

To ale ještě nic není. Zkuste vygooglit obrázky podle klíčových slov „vtipy na Zemana“. Mezi žní, která se vám naskytne, najdete i jiné české politiky coby objekty velmi sžíravé ironie, ba výsměchu. Tento jev je terčem útoků jedinců, kteří upřímně nechápou, jak je něco takového možné, když je například prezident cosi jako kdysi císař pán, později generální tajemník.

Stojí za to připomenout, že to je v našem současném zřízení nejen možné, ale i soudně uznané jako správné. Svoboda projevu totiž představuje „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce“, přičemž „se vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují“ (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48).

V této souvislosti pak český Ústavní soud uvádí, že „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy“. [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].

Kritika politiků nesmí být nepřiměřeně potlačována, a proto je jí dávána přednost před ochranou osobnosti politika, který ve srovnání s běžným občanem musí snést kritiky více, a to i expresivní. Důraz se dává na právo kohokoli vynášet hodnotící soudy ohledně veřejně známé osoby. Posuzuje se přitom mimo jiné míra hrubosti hodnocení.

Jenže kdyby někdo ve veřejném prostoru použil hodnotící výrok „Zeman je k*nda sem, k*nda tam“, měl by možná soud poměrně složitou práci. Bylo by použito obscénní slovo, na druhé straně jde o přímou citaci výraziva dotyčného politika. To byl ale jen příklad.

Zbývá vysvětlit, odkud pramení opakující se pokusy skupiny poslanců obnovit zákon, podle něhož by se trestala kritika prezidenta republiky. Spisovatel Boris Akunin vydává kompilační, pro běžné čtenáře nesmírně zajímavé knihy o dějinách ruského státu. Popsal čtyři základní pilíře tohoto zřízení: absolutní centralizace moci; sakrální povaha postavy Velkého šéfa, který se nesmí kritizovat; vůle Velkého šéfa, jež je nad zákonem; obyvatelé coby služebníci státu.

Trestat kritiku prezidenta chce především Zdeněk Ondráček (KSČM). A je to logické, když si připomeneme, jak posloužil zřízení, které popsal Akunin zde.