Ve středobodu momentálních sporů jsou slova prezidenta Zemana, který se podle jedněch snad měl málem dopustit velezrady, případně ohrozit bezpečnost státu nebo udělat ostudu v zahraničí. Ta nejjemnější výtka spočívá v údajné prostořekosti, protože prý z tajných zpráv nesmí nikdo ani naznačovat, natož přeneseně něco potvrzovat.

Na druhé straně stojí politici z hnutí Ano, kteří zablokovali jednání Poslanecké sněmovny o novičoku, protože podle Jaroslava Faltýnka prý „upřednostňují jednání o zákonech“. Pravda ale spíše je, že vládní hnutí především ještě stále potřebuje prezidenta při sestavování vlády.

S poslanci Andreje Babiše hlasovali také zákonodárci KSČM a SPD. V jejich případě platí, že být protiproudem vůči takzvanému demokratickému bloku a tulit se k prezidentovi je u nich stejně populární jako u Miroslava Kalouska nenadále objevená láska k tibetské vlajce. Tolik k motivaci jedněch i druhých lítých bojovníků.

Přitom ale při bližším pohledu je jasné, že kauza novičok je u nás zbytečně nafouklé téma. Vždyť prezident Zeman jenom řekl to, co už dávno předtím bylo jasné každému logicky uvažujícímu člověku. Jestliže máme tak výborné vojenské chemiky, máme od nich právo očekávat, že minimálně v nějakém momentu alespoň vzorek nebezpečných látek mají, aby se proti nim naučili bránit sebe, nás, případně spojence. Což se naštěstí potvrdilo.

Debata, jestli se jednalo o látku A230, nebo smrtelnější A234, je pak už slovíčkaření. Stejně jako hra se slovy, zda se novičok skladoval nebo ne. Víme, že byl v mikroskopickém množství syntetizován, analyzován a zničen. Je tedy jedno, jestli to zabralo hodinu, dva dny, nebo týden. Důležité je, že ho nebylo tolik, aby byl použit v zahraničí k nějakým útokům. A pokud toto prezident věděl, to měl na přímou otázku lhát? Vždyť je dobré vědět, že naši chemici jsou připraveni.

A to, že Rusové ta slova využili k jednomu z mnoha argumentačních obranných tahů, nás zase tolik trápit nemusí. Určitě se mnoha lidem i státům stalo, že jejich prohlášení někdo využil po svém. Navíc německá média nedávno informovala, že vzorky novičoku už v 90. letech měli také Němci. Vzorek od ruského vědce poslali do Švédska, tam byl analyzován, postup se vrátil do Německa a následně putoval západním spojencům. A do Ruska demarše, že Berlín o novičoku ví, ale rozhodl se na veřejnost s informací nejít.

A stalo se špatného co? Nic. Protože možná právě znalost vzorce novičoku otráveným zachránila život. Začala v Německu hysterie jako u nás? Zavřeli třeba dané novináře? Ne. Zkrátka a dobře, téma novičok se jako mnoho jiných mohlo objevit v novinových titulcích a druhý den zase zmizet. Čím víc se ale o něm mluví, tím je větší šance, že začne skutečná zahraniční ostuda. Tedy neustálé propíraní v zahraničním tisku a zahraničními politiky.

Našim politikům nezbývá než doporučit, aby se přestali zviditelňovat na margináliích, dělat z komára velblouda a hlavně – věnovali se třeba tomu, jak proměnit naši ekonomiku z ráje montoven na rozkvetlou zahradu odvětví založených na moderních technologiích. Abychom vyráběli produkty s vysokou přidanou hodnotou. Co se prezidenta týká, ten se evidentně moc velké popularitě na Západě netěší. Ale v případě kauzy novičok toho zas tak moc nepokazil.