Nejprve se odehrály po celé zemi demonstrace desetitisíců lidí proti zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela sněmovního výboru pro kontrolu GIBS. Tyto demonstrace bylo ještě možné částečně odbýt s tím, že jsou vyjádřením rozhořčení antikomunistické, vesměs pravicově smýšlející části veřejnosti nad pochybnou symbolikou, kterou zvolení Ondráčka, odmítajícího se za svou minulost odmítá třeba jen omluvit, představuje.

Následně ale proběhly demonstrace tisíců lidí proti politickým útokům na veřejnoprávní média a novináře. Naposledy pak výstražná stávka studentů vysokých a středních škol „na obranu ústavních hodnot“.

Konkrétně před zhruba třemi stovkami škol a na veřejných prostranstvích v celé zemi žádali studenti, aby prezident plnil ústavní povinnost jmenováním premiéra s většinovou podporou, který nebude trestně stíhanou osobou; vláda v demisi nekonala zásadní a personální kroky; senát důrazně vystoupil proti nedodržování ústavních zvyklostí.

Z hradního i vládního tábora zazní nepochybně hlasy, že jde zase jednou o pokusy zhrzené „kavárny“ relativizovat výsledky nedávných voleb. V prezidentských volbách koneckonců vyhrála, jakkoliv těsně, ta část společnosti, která evidentně s politikou Miloše Zemana problém nemá, a ve sněmovních volbách získal Babiš téměř 30 procent hlasů, přičemž vyhrál s velkým náskokem. Takže co ta „kavárna“ zase chce?

Potíž s tímto argumentem je, že žádné demonstrace by se asi nekonaly, kdyby mocenský tandem Zeman-Babiš nedělal kroky, které se mnohým mohou jevit už jen několik týdnů po volbách jako útok na některé pilíře demokracie.

Babiš by si kupříkladu nemusel okatě namlouvat krajní levici a pravici, a mohl by se skutečně snažit sestavit vládu s většinovou podporou. Třeba i za cenu, že nebude coby trestně stíhaný politik premiérem on, ale někdo jiný z hnutí ANO. A Zeman by se mohl držet ústavních zvyklostí, přestat arogantně urážet tu část společnosti, která ho nevolila, a navážet se do novinářů

Jistě: ulicí vynucená politická změna, jaké jsme svědky na Slovensku, není zářným příkladem toho, jak má fungovat stabilní liberální demokracie. Jenže když mocní provokují, koledují si o protireakci v duchu přísloví „na hrubou díru, hrubá záplata.“

Babiš, zdá se, má z demonstrací jisté obavy. Ustoupil tlaku ulice v případě Ondráčka, a ustoupil i taxíkářům demonstrujícím proti službě Uber. I poslední kolo demonstrací mu musí dělat vrásky na čele.

Pohrdá parlamentem, protože tam si může přesně spočítat, jakou má opozice sílu. Coby správný populista, který chce  prý „vládnout pro všechny“, lid na náměstích miluje, pokud ho podporuje. Bojí se ho ale, když lid demonstruje proti němu nebo jeho politice. Vždyť chce stát řídit jako firmu. A pro každou firmu jsou stávky velkým rizikem. Jeden nikdy neví, do čeho mohou vyústit.

Zbystřit by měli Zeman a Babiš už proto, že naprostá většina lidí v ulicích jsou ti mladší, naposledy přímo studenti. A z česko-slovenské historie víme, že aktivizace studentstva byl pro mocné u nás vždy problém.

Polarizace české společnosti se do značné míry táhne podle generačních linií. Zeman je znovu prezidentem především zásluhou starších lidí. A také Babiš dosáhl v posledních volbách až na třicet procent hlasů, protože dokázal oslovit starší, znejistělé voliče, kteří volili dříve komunisty a sociální demokraty.

Aktivismus mnohých starších voličů ale končí vhozením lístku do volební urny nebo přeposíláním řetězových emailů. Nemalá část oné druhé, mladší části společnosti naopak nemá problém jít projevit svoje názory na náměstí.
Pokud Zeman a Babiš přivedou tuto část společnosti do ještě většího varu, než se jim to už podařilo, nedá se vyloučit, že se lavina lidové nespokojenosti utrhne stejně jako na Slovensku. A budeme tak možná mít další osmičkové výročí.