Po volbě prezidenta se objevilo mnoho složitých psychologických i sociologických výkladů o rozdělení národa – vzdělaní/nevzdělaní, venkov/velká města, havlismus/klausismus, idealismus/realismus či orientace východ/západ. Kdo z nich ale vůbec tušil, že v televizním duelu se svým profesorským protivníkem v předvečer druhého kola voleb vybudí zemitý prezident Zeman dalších 4,6 procenta voličů, z nichž více než dvě třetiny řečeno matematicky, mu poskytnou těsnou většinu. Kdyby nešli ve druhém kole volit, prezident by nevyhrál.

Jako vždy se jako nejbystřejší ukázali „echisté“, ti si totiž navzdory své stranickosti nenasazují ideologické brýle a neztrácejí smysl pro realitu. Daniel Kaiser psal o arogantním přesvědčení elity povolané rozhodovat o zásadních věcech, protože přesahují mentální schopnost většiny obyvatel. Tím vykopali příkop mezi vzdělanci a nevzdělanci. Zemanův protikandidát akademik nafoukaně rozhodně nepůsobil, ale právě existencionální záležitosti, jež chápe instinktivně i ten poslední vesničan bez maturity (euro a migranti), by „lidovému hlasování nikdy nesvěřil a snažil by se jej přesvědčit“. Lid je opět potřeba, jako v nedávném ideologickém režimu, převychovat.

V době krize západní civilizace, jež jediná je přesvědčena o potřebě světa bez hranic a azylovém principu, a proto stále otevřená migrantům z celého světa, jako by chtěla vyměnit svou vymírající populaci, byť nyní takticky přivřela dveře, profesor svým odsudkem rozdělování příchozích na jednotlivé státy příliš věrohodně nepůsobil a jistě by se proti EU, v níž vidí naši budoucnost, ostře nepostavil. Ani by nemohl. Každý ví, že patří do oné intelektuální a politické části rozděleného národa, která by v případě bruselského diktátu, k němuž se dnes schyluje, argumentovala, že nás pár tisíc migrantů nezabije, což za konflikt s Unií a sankce nestojí. Tento krátkozraký pohled označil Jiří Peňás (rovněž v Echu) jako „sebelikvidační problém liberálů” a předpověděl, že „pragmatický patriotismus” Zemanovi volby vyhraje.

Pod vládou slovenského mafiána závislého na unijních dotacích nebude česká vláda v konfliktu s bruselskou nomenklaturou a europarlamentem, kteří už nyní pod německým dozorem pilně připravují dohodu Dublin IV. o rozdělování migrantů, nijak rozhodná a prezident Zeman se jevil polovině národa jako pojistka a snad i záruka. Dnes opět v osmičkovém roce a dokonce stém výročí republiky se nacházíme v katastrofální situaci, mnohem děsivější, než byl diktát původních kvót z krizového roku 2015. Poslední pozůstatek národní nezávislosti neboli možnosti rozhodovat, s kým máme žít, má být zrušen. Rozmístění azylantů má určovat automaticky dle počtu obyvatel a HDP nevolená byrokracie v Bruselu, jež se sama pasuje na vykonavatele i rozhodčího. Sociální dávky migrantům budou jistě sjednoceny.

Co dělat? Máme snad volit mezi Východem a Západem, mezi svatou diktaturou Moskvy a poručnictvím Bruselu? Nikoli, poslední výspou západní civilizace jsme dnes my, střední Evropa, a tak jako Polsko a staré Rakousko nás v dějinách ochraňovalo, musíme se opět společně bránit. Evropská unie páchá sebevraždu.

Omluva: Původně tento text vyšel jako komentář Alexandra Mitrofanova, omylem došlo k záměně autorů. Za chybu se redakce omlouvá.