Následná opoziční smlouva a rozdělení moci ve státě můj neblahý dojem ještě zesílily. Po éře Václava Klause staršího strana pokračovala ve zvláštní ideové ukotvenosti asociálních opatření a demontáží sociálního systému společnosti. Různé návrhy zpoplatnění vysokého školství politiků, kteří vystudovali za státní peníze, omezování nemocenských dávek a úlevy co možná nejbohatším mé vnímání nijak nezlepšovaly.

Jakožto člověka, kterého osud přivedl studijně i pracovně do zahraničí, mi nevyhovoval ani styl dělající z České republiky pupek světa. Jelikož jsem poznal, že všude je chleba o dvou kůrkách, nahlédl jsem naši zemi zvenčí a o to raději se do ní vždy vracel. Cítil jsem, že její budoucnost je v Evropské unii. Ostentativní výpady proti všemu plynoucímu z Evropské unie, které jsme to měli osladit v době unijního předsednictví Topolánkovy vlády, byly mi proti srsti. Vážil jsem si svobody cestovat.

Podobně nebyl hezký pohled na peněžní toky, jejichž účastníci i v době nedávné skončili u soudu. Když jsem tedy pracovně jel na 28. kongres ODS, který se konal tento víkend, neměl jsem nijak velká očekávání. Nebyla mi milá představa dvou dní ve společnosti těch, které v minulosti sami nejvyšší představitelé ODS nazývali „velrybáři“, „kmotry“ a „tlustými krky se zlatými řetězy“. A musím říci, že nakonec jsem byl celkem příjemně překvapen.

Kongres se odehrával nejen ve stínu prvního kola přímé volby prezidenta, ale také v decentních kulisách. Tytam byly opulentní hostiny, prominentní značky na autech zahraniční výroby. ODS se tentokrát sešla a mluvila o programu, o své minulosti i budoucnosti. Na první pohled bylo znát, že strana prošla určitou katarzí. Jak jsem se na místě dozvěděl, většina prospěchářů se trhla ve chvíli, kdy se po pádu Nečasova kabinetu strana ocitla finančně na dně a na pokraji politického propadliště dějin.

Předseda strany Petr Fiala logicky získal druhý mandát s více než devadesátiprocentní podporou, protože za prvé se straně povedlo posílit o polovinu ve volbách a za druhé prokázal osobní odvahu. Do čela strany se postavil v jejích největších problémech. Představený politický program se dá popsat jako solidní lehce liberální konzervatismus, momentálně očištěný od zpoplatněných veřejných služeb, které mají být zdarma. Na mysli mám zdravotnictví, školství nebo třeba i vězeňství.

V oblasti zahraniční politiky bylo cítit uvědomění, že je rozdíl mezi konstruktivním vlastenectvím, spočívajícím v hrdosti a píli ve zlepšování země, kde jedinec žije, a destruktivním národoveckým šovinismem. Radikální hlasy chtějící oplocovat zemi a vystupovat z Evropské unie se podpory nedočkaly a strana připomínala moderní pravicové politické uskupení. Evropská unie má své chyby, ale lepší je pracovat na jejich zlepšení než bořit vše včetně toho dobrého.

A proč to píšu. Je příjemné zjistit, že se někdy i starý pes může naučit novým kouskům. A že snažit se odčinit hříchy minulosti může i někdo jiný než Faust. Teď je jen otázka, jak dlouho to straně vydrží a zda dokáže opětovně najít cestu k více než jedenácti procentům voličů. Sázka na slušnost a věcnost jí v tom může pomoci.