Před šesti lety zemřel Václav Havel. Jeho Moc bezmocných z roku 1978 zde má stále co říci dnešku.

Havel popisuje chování lidí v normalizaci: „Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo ‚Proletáři všech zemí, spojte se!‘… Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět.“ Umísťování hesel je signálem, že člověk se podrobil chodu věcí, v němž má právo jen na sešněrovaný soukromý život, zbytek obsadil systém.

Podle Havla s tím většina lidí souhlasí, protože procházejí krizí identity, která pramení ze samopohybu technické civilizace, který žádá po člověku pouze výkon. Havel vidí případné východisko v perspektivě mravní rekonstituce společnosti: „Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska.“ Pracovat na sobě má přitom každý člověk sám, systém je vůči těmto hodnotám naopak nepřátelský, a proto může být změněn jen spojeným úsilím takto zušlechtěných jedinců.

Od vzniku Moci bezmocných uplynulo téměř čtyřicet let. Bezmála třicet let poskytly dějiny za přispění samotného Havla v roli místního demiurga pro experiment, který ukázal, jak obstály teze Moci bezmocných ve zkoušce časem.

Samopohyb technické civilizace pokračoval zvýšeným tempem. Lidstvo přivedl před dilema: jít dál touto cestou, nebo šlápnout na brzdu. První varianta ale vyřazuje ze hry ty, kteří neumějí zacházet s novou, složitou realitou, pro jejíž zvládnutí – a případný růst blahobytu – se žádají nadprůměrné dovednosti v zacházení s komplikovanými pojmy a jako základ životního pocitu se ustaluje nejistota, kterou je třeba stále překonávat.

Budu-li parafrázovat Jiřího Čunka, už by nestačilo umět s krumpáčem. Problém je v tom, že se neví, kam s těmi, kteří jednoduše nejsou schopni ovládnout víc než symbolický, tedy fyzický nebo myšlenkový krumpáč či o něco složitější nářadí. Tato část společnosti se v mnoha zemích proti podobné nejistotě logicky bouří a chce vývoj mermomocí vrátit zpět. Nese to s sebou primitivizaci života, dobrovolnou podřízenost vrchnosti a v perspektivě i války. Opačná část společnosti se ocitá v menšině a tu méně, tu více protestuje proti pohybu od normalizace k fašismu a případně dál.

Výsledek tohoto vývoje není však závislý na těch schopnějších, ale na zelináři. Buď v něm čtvrtstoletí, kdy měl šanci stát se svým pánem, zanechalo výraznou stopu, anebo, za dohledu a povzbuzování profesorky práva, znovu s legitimací státostrany, natrvalo umístí do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo Bude líp.