Byl to právě Trump, který sebevědomě – jako vždy – prohlašoval, že zprostředkuje historickou dohodu mezi Izraelci a Palestinci, na které si všichni jeho předchůdci vylámali zuby. Oddalování uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele k míru nevedlo, argumentuje Trump. Není ale jasné, jaký pokrok v této věci má přinést nezakrývaná facka do tváře jedné ze stran, ať už k Palestincům chováme sympatie či nikoli. Jako by mechanik chtěl opravit auto, které neuměli opravit jeho kolegové, tím, že mu rozmlátí okna. Běžné postupy nefungovaly – tohle přece logicky zafungovat musí!

Trumpovo prohlášení ovšem doprovázel ještě druhý, méně hlasitý krok, kterým bylo podepsání dalšího půlročního odkladu zákona o přesunu amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Připomeňme, že země světa včetně Spojených států mají své ambasády v Tel Avivu kvůli nevyjasněnému statutu Jeruzaléma, na který si jako na hlavní město svého budoucího státu dělají nárok i Palestinci. Protože Izrael zahrnul do věčného a nedělitelného Jeruzaléma i východní část města, obsazenou v roce 1967 s převažující arabskou populací, svět se lekl, že by uznáním Jeruzaléma legitimizoval anexi, a své velvyslance proto drží raději u telavivských pláží.

Zákon o přesunu americké ambasády z Tel Avivu prosadil v Kongresu republikánský senátor Bob Dole v roce 1995, když kandidoval na prezidenta USA, a řekl si, že by bylo fajn získat nějakou podporu z židovských kruhů. Přisvojil si proto starší návrh zákona o přestěhování ambasády (mimochodem od demokratů), ovšem tehdejší prezident Bill Clinton se netajil tím, že ho v případě schválení vetuje. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, udělal Kongres kompromis, když zákon schválil s dodatkem, že jeho účinnost může prezident na základě vlastního uvážení odkládat. A to se také od té doby děje. Clinton, Bush jr., Obama, ale i Trump každý půlrok podepisují odklad platnosti zákona s poukazem na „zájmy národní bezpečnosti“. Jinými slovy – tento zcela symbolický zákon byl schválen tak, aby se reálně ambasáda nikdy přesouvat nemusela.

Vzhledem k tomu, že první, co Trump udělal po svém prohlášení, bylo podepsání dalšího odkladu Doleova zákona, lze si o jeho kroku myslet totéž co o samotné normě. Symbolický akt, který nemá ambice cokoli reálně měnit. Typické trumpovské velkohubé divadlo, které ale může mít vážné následky nejen pro Izraelce a Palestince, ale především pro samotné Spojené státy. Trump totiž svou zemi okázale připravuje o status možného důvěryhodného prostředníka, a to nejen v izraelsko-palestinském konfliktu, ale i v dalších problematických částech světa.

Navíc je otázka, jak budou reagovat arabští lídři, jejichž přízeň si vysloužil akcentováním společné íránské hrozby. Arabská ulice už začala zcela očekávaně vřít neskrývaným odporem. Muslimské politické elity důsledně vymývají mozky občanů svých zemí upevňováním mýtu o Jeruzalému jako třetím nejposvátnějším místu islámu po Mekce a Medíně, odkud se prorok Mohamed na koni Burákovi vznesl do nebes.

Zde je na místě malá historicko-náboženská exkurze. V židovských svatých textech, které západní civilizace zná a ctí jako Starý zákon, je Jeruzalém zmíněn přesně 699krát, a když se započítají i nepřímé zmínky, tak více než osmsetkrát. V koránu ani jednou. Jediná nejasná věta o „mešitě nejvzdálenější“ (masdžíd al-aksá) ze súry Noční cesta byla s jeruzalémskou Chrámovou horou ztotožněna až pozdější tradicí poté, co Arabové dobyli Svatou zemi. Na místě, kde Židé téměř 1700 let před muslimy vystavěli Hospodinův chrám, zbudoval chalífa Abd al-Malik krásný Skalní dóm s ikonickou zlatou kopulí, o jehož posvátné stěny si dnes arabští kloučci vesele čutají mičudou. Pro Židy je přitom toto místo nikoli třetím, ale prvním a jediným nejsvatějším místem na celém světě. Přesto po ovládnutí jeruzalémského Starého Města v Šestidenní válce roce 1967 přinesli Izraelci obrovskou oběť – své nejsvatější místo v zájmu míru ponechali ve správě muslimské náboženské rady Waqf.

Pro palestinské Araby přitom nikdy Jeruzalém nijak zvlášť zásadní roli nehrál, a to až do chvíle, kdy vycítili, jak důležitý je pro židovskou, potažmo novou izraelskou identitu. Židé v této souvislosti často poukazují na to, že posvátnost Jeruzaléma je pro muslimy umělá, politicky motivovaná a bez historické a koneckonců i teologické opory.

Jeruzalém je dnes de iure sjednocený a turista si v něm může bez problému chodit ze západu na východ a zpátky, jak se mu zachce, bez jakékoli bariéry. Pro místní ale zůstává tvrdě rozděleným městem. Neprotíná ho fyzická zeď, jaká kdysi rozdělovala příslušníky jednoho národa v Berlíně. Protíná ho zeď národní identity v myslích a srdcích jeho židovských a arabských obyvatel, a proto Jeruzalém de facto zůstává rozdělený mnohem víc než kdysi Berlín. Bez ohledu na politické proklamace.

Pokud chtějí Palestinci něčeho dosáhnout, musejí jednat a musejí být připraveni k tak bolestným ústupkům, jakých byli před lety schopni Izraelci. A hlásí-li se současná americká administrativa alespoň navenek k tzv. dvoustátnímu řešení, v jehož rámci by vedle sebe existovaly Izrael a Palestina, musí tato jednání aktivně podporovat. A to znamená tvrdou práci s nejistým výsledkem.

Trump nyní ovšem opět dokázal, že jsou mu bližší velká slova než velké činy.