Znám novináře, kteří zásadně nevolí. Politický novinář má totiž pochybnou výhodu, že zná svět politiky i ty, kteří shlížejí z billboardů a obrazovek, zevnitř a důvěrně.

Nevím, jak to mají gynekologové se sexem, ale politický novinář mívá oprávněně silnou averzi na politiky. Vidí je zblízka a má tisíc možností přesvědčit se, že v drtivé většině odpovídají úrovni těch, kterým chtějí vládnout. Celé to dobře zapadá do obrázku, který popsal už Shakespeare v sonetu číslo 66 zde.

Novinář má sice šanci vyjádřit postoj přímo prací, může však udělat totéž s volebním lístkem v ruce, aby i tak přispěl k případné změně k lepšímu. Novinářsky i občansky jedná jako každý jiný. Přeje sobě, svým nejbližším a dalším lidem, které má rád a kterých si váží, nejlepší podmínky pro život.

Tak jako píšu výhradně své názory bez ohledu na to, jestli se líbí, půjdu také se svou zcela osobní představou i k volbám. Jsem dost starý na to, abych přesně věděl, co chci a co odmítám.

Je mi odporná sorta lidí, kteří jsou pyšní hlavně na to, na čem nemají sebemenší podíl. Například na „nic než národ“. Nemusí to být vždycky agresivní hulváti, ale je to mezi nimi dosti rozšířené. Nemusí to být vždy lidé s nižším vzděláním či starší, i když je takových mezi nimi většina. Hulváty a dezorientované jedince zneužívají pro získání a upevnění své moci inteligentní vyžírkové, kteří baží po penězích nebo jen vlivu a slasti ničit osudy těch, kteří se jim znelíbí, anebo by rádi obojí.

Nechci, aby moc po volbách získaly strany či hnutí, které budou ničit to chytřejší a poctivější ve společnosti, protože toto voličstvo je k podobným činům dotlačí, i kdyby předáci nechtěli. Jenže předáci to chtít budou a ani se tím netají.

Žijeme pohromadě v pokoji, který je poměrně malý. Nedává možnost utéct do tak vzdáleného kouta, že tam bude jiný vzduch než ve zbytku místnosti. Nechci čichat pšouky třídní a etnické nenávisti. Hnusí se mi rozstřikování spreje s pachem ošizených uzenin. Stejně tak nadutost, ať nosí šat pravý či levý. Nelíbí se mi, že někdo sice pootevře větračku, ale přitom hulí tak silně, že vidí svět jiný, než je. Chabá je deklarace, že budu uvažovat o čerstvém vzduchu, pokud to schválí ti, kteří mají rádi smrádek, ale teplíčko.

Chci okno, které se dá kdykoli svobodně otevřít dokořán. Takže zbývá jen najít volební lístek, který je této představě nejblíže.