Zemanovým slovům nejde upřít pravdivé jádro. Sankce obvykle nemají velký efekt, jak ukazují nejen zmíněná Kuba, ale i Severní Korea. A stejně tak je realitou, že za současné situace nelze počítat s návratem Krymu, aniž by to vyvolalo válku. Ale to vědí v Kyjevě i bez Zemanových panských rad. Mají však jiné starosti.

Ukrajina se dál potýká se separatisty na Donbasu, kteří jsou podporováni z Ruska, a je jedno, zda regulérními jednotkami, nebo jen žoldnéři, poradci a zbraněmi. To ale Zeman nevidí, prostě se chtěl ukázat, jak je chytrý. Zapomněl však na známé přísloví mluviti stříbro, mlčeti zlato. K umění diplomacie patří vhodná volba slova i pečlivý výběr toho, co se říká a co ne.

Zeman, který tak rád vyzdvihuje význam hospodářské spolupráce, naráz zapomněl, že i Ukrajina patří k našim obchodním partnerům a že Ukrajinci představují největší menšinu v České republice, která je důležitá pro naši ekonomiku a bez níž by se mnohé provozy zastavily.

Pobouřeným reakcím se nelze divit. Pro Ukrajince je ztráta Krymu bolestná, a tak se nelze divit připomínkám Sudet i toho, že by Češi neměli zapomínat, že byli také okupováni. Výtky jsou to oprávněné, ve světě podle Zemana bychom se měli se ztrátou Sudet smířit a neusilovat, jak to dělal Beneš, o obnovení předmnichovských hranic, když o tom rozhodli silnější.

Dnešní přímo zvolený prezident nějak zapomíná, že právě menší a slabší země potřebují veškerou ochranu a že je nutné mocnostem, jako je Rusko, neustále připomínat, že porušovat mezinárodní právo nelze a má to pro ně nepříjemné důsledky. Jinak by si mocnosti zase mohly začít dělat, co chtějí – Čína třeba ovládnout celé Jihočínské moře a silou se zmocnit Tchaj-wanu.

Mocným v Kremlu možná slova českého prezidenta konvenují, jenomže Zemanova reálpolitika nepatří nejen do jednadvacátého století, ale ani do století dvacátého. Nese se v duchu imperiální politiky devatenáctého století, která se tak líbí Putinovi. Ale právě kvůli imperiálním válkám a výbojům vznikly mezinárodně právní mechanismy, aby byli chráněni i slabší. A mezi ně patříme i my – na to by náš prezident neměl zapomínat.

Jak ukazuje svým chováním, do minulosti patří i sám Zeman. Politiky bohužel nelze poslat do důchodu, i když u mnohých by to bylo dobré. Lze si je jen nezvolit. A pokud už jsou zvoleni, tak se snažit minimalizovat škody, které páchají, když si pletou politiku s reality show a nešetří bonmoty, jako ten náš, nebo tweety, jako ten americký. Chce-li Zeman, který se ohání silou svého mandátu, protože byl zvolen přímo, zvětšit pravomoci prezidenta, tak ve Štrasburku ukázal, jak by to bylo nebezpečné. Obzvláště v jeho případě. Tentokrát totiž nešlo jen o hloupou poznámku, jak si dává skleničku, přestože by neměl, ale o podkopávání české mezinárodní politiky, kterou dělá vláda – nikoli prezident.