Zastánci odtržení Katalánska strávili noci ve školách a blokovali do nich vstup, aby nemohla Civilní garda hlasování zabránit a zabavit urny s odevzdanými hlasy. Podařilo se jí zavřít skoro stovku škol, i když do jedné se musela dostat s pomocí sochorů. Mělo to charakter frašky, jenomže obušky nezahálely a došlo i na vystřelování gumových projektilů, které měly rozehnat dav.

Ústřední vláda v Madridu hájí zásah jako adekvátní. De iure má pravdu. Konání referenda zakázal ústavní soud, což je nejvyšší soudní instance v zemi, a policie musí dbát na dodržování pořádku. Jenomže v případě Katalánska nešlo o násilné nepokoje, o vzpouru, kdy by chaosu využili vězni a utekli, jako třeba v Kamerunu. Kataláncům byla odepřena nejen sporná samostatnost, ale i možnost se k ní vyjádřit. A to už zrovna moc demokratické není. Spíše to připomíná přístup caudilla Franca, který po porážce republikánů prostě prohlásil, že Španělsko je jednotné a basta.

Doby Francovy diktatury jsou naštěstí už passé. A restaurovaná monarchie to taky dala záhy najevo, Katalánsko získalo autonomii čtyři roky po smrti Francisca Franca v roce 1979.  Katalánsku však nestačí, chce víc, protože se mu zdá, že příliš přispívá do španělského rozpočtu a málo peněz jde na rozvoj bohaté autonomní oblasti, tedy celkem běžný problém, který známe z dob Československa.

Pravda taky je, že autonomní katalánská vláda situaci vyostřila, nejenže odmítala od referenda ustoupit, ale hrozila, že pokud se většina obyvatel vyjádří pro odtržení, vyhlásí Katalánsko okamžitě jednostranně nezávislost. Jenomže to byla pouze silná slova, o nichž každý věděl, že jsou nereálná. Rozdělení země není nijak jednoduchý akt a vyžaduje přípravu.  Otázka taky je, co jiného Kataláncům zbývalo. První žádost o uspořádání referenda v roce 2012 zamítl parlament. Jeho konání v roce 2014 zase zakázal španělský nejvyšší soud a mohlo se konat pouze jako nezávazné. Kvůli referendům byli popotahováni a stíháni katalánští politici.

Místo toho, aby Madrid situaci řešil dialogem, který se neobejde bez ústupků, zaujal tvrdý postoj. Tím ovšem nahnal do náruče separatistů i váhající Katalánce. V neděli však zašel příliš daleko, něco takového se nedálo ani při referendu v Kurdistánu. I když je Bagdád taky označil za nelegální, policisty nebo milice tam neposlal. Byť tam to mělo ještě jeden důvod – skončilo by to válkou s kurdskými pešmergy.

Španělský premiér Marian Rajoy by měl zvážit svou demisi, protože jeho politika zemi rozděluje více než touhy separatistů. A mlčet by neměla ani EU, protože postup Madridu vůči katalánskému referendu je daleko za hranicemi akceptovatelného, což neznamená souhlasit s odtržením Katalánska. Kritizuje-li však Evropská komise Polsko kvůli jeho sporným krokům, v případě Madridu by neměla postupovat jinak, Kataláncům bylo násilím upřeno právo hlasovat, tedy vyjádřit svůj názor.

A mlčet by neměly zejména ty země, které tak podporovaly odtržení Kosova, protože Albánci už svou zemi měli, zatímco Katalánci ne.