Vítězství to bylo upachtěné, CDU/CSU získala „jen” 33 procent hlasů, téměř o deset procent méně než před čtyřmi lety. Na to se však už nikdo ptát nebude. Podstatné je, že k žádným otřesům nedojde.

Bez ohledu na slabý výsledek je čtvrté vítězství Merkelové obdivuhodné, a to i v Německu, kde se politici nestřídají takovým tempem jako jinde. Merkelová dokázala ustát všechny krize, byť s odřenýma ušima. V době vrcholící uprchlické krize se zdálo, že by mohla přijít o post předsedkyně a že by se i mohla rozpadnout koalice CDU s bavorskou CSU. Nic z toho se nestalo. Teflonová Merkelová, po které vše steče a nic na ní neulpí, není buldozer, který nevnímá dění kolem sebe.

Hned po oznámení předběžných výsledků, kde se ukázalo, že se do Bundestagu dostala Alternativa pro Německo s 12,6 procenta hlasů, Merkelová prohlásila, že velkou výzvou pro Německo je naslouchat obavám voličů nacionalistů o bezpečnost a že chce získat zpět milión voličů, kteří od CDU odešli a dali hlas AfD. A dodala také jak - „dobrou politikou“.

To je dobrá zpráva. Merkelová sice chybu v uprchlické krizi přímo nepřiznala, ale bude korigovat svůj postoj. A to je výhodné i pro ČR. Merkelová na rozdíl od předsedy sociálních demokratů Martina Schulze nechce trestat země, které nemají chuť přijímat migranty, a dá se čekat, že nebude tuto otázku dále hrotit. Sice je to její poslední funkční období, v němž by se mohla pokoušet dělat radikální kroky, protože post už obhajovat nebude, jenomže ona je klasická stranická politička, která chce CDU opět pozvednout.

Její vítězství je dobré i pro ekonomiku. Nepřijdou žádné razantní změny, jež trhy nemají rády, i když bude pod tlakem Zelených, kteří jsou nejen vstřícní k migrantům, ale hlavně budou chtít tlačit na automobilky, aby šly elektrickou cestou. To však ekonomika ustojí.

Merkelové se ovšem nepovládne snadno. Sociální demokracie si uvědomila, že velká koalice pro ně představuje smrtící polibek, takže odešla do opozice. CDU tudíž musí jít do vlády se Svobodnými a právě Zelenými. Jinou možnost nemá. I to je ale pro ČR dobré, bude-li kancléřka doma slabší, bude méně prosazovat své pohledy v EU.

Horší zprávou je úspěch AfD. Obliba stran stavících se proti establishmentu je u voličů pochopitelná zejména v centralizované EU. Ovšem nelze zapomínat, že tato strana od původní ryze protiunijní politiky přešla k vyostřeně xenofobním názorům, což v Německu vyvolává nepříjemné konotace. Slavit úspěch AfD by bylo osudné, i když je u nás hodně lidí obávajících se migrantů a islamizace, byť zatím naštěstí bezdůvodně, a Merkelové mají plné zuby. Řešení AfD jsou ultrapravicová, nebo, otevřeněji řečeno, hnědá.

Nelze přehlížet, že AfD je silná právě v postkomunistických spolkových zemích, v Sasku dokonce předstihla i CDU. Její úspěch ukazuje, že Německo není zdaleka tak jednotné, jak se zdálo, i když od sjednocení uplynulo více než čtvrtstoletí. Tam je hlavní problém dnešní Spolkové republiky. A my bychom neměli zapomínat, že obliba AfD u části českých občanů může být projevem stejné postkomunistické mentality, jaká je i v Sasku.

I když je vstup AfD do Bundestagu varováním, že vlna nacionalistické populistické ultrapravice neopadla, opět to moc neznamená. Devadesát poslanců sice není málo, ale dokázat nemohou nic, tvoří menšinu, která bude vždy přehlasována. V opozici bude navíc zastíněna mnohem silnější sociálně demokratickou SPD.

V parlamentu navíc AfD ztratí svou přitažlivost hnutí, které stojí mimo struktury. A to i bez vnitřních sporů, které propukly hned po volebním úspěchu, kdy spolupředsedkyně strany Frauke Petryová řekla, že nebude členkou parlamentní frakce AfD, a ukázala, že alternativa je hezky pomalovanou, ale prázdnou skořápkou.