Žádná země nikdy nechce přijít o část svého území a brání se tomu zejména u bohatých oblastí, jakým je právě Katalánsko nebo na ropu bohatý Kurdistán. A pokud jsou státy příliš velké a nejednotné, sílí v nich odstředivé tendence.

Touha po odtržení se v celé historii objevuje stejně pravidelně jako snahy po seskupení do větších celků. Tyto tendence se vyvažují, střídají a ani jedné z nich nelze zabránit, jak ukázaly v nedávné historii rozpad Jugoslávie, Sovětského svazu a Československa nebo naopak rozšiřování Evropské unie a v reakci na přílišnou unijní centralizaci odchod Velké Británie z EU.

Snaha Madridu zabránit Katalánsku v odchodu je pochopitelná, přece jen je to nejbohatší oblast země, která se podílí dvaceti procenty na HDP. Katalánci zase mají pocit, že doplácejí na chudší zbytek země. Jejich tendence po osamostatnění je dlouhodobá. Katalánsko získalo autonomii už v roce 1979, tedy pouhé čtyři roky po smrti diktátora Franka, tvrdého unitaristy, který by ji nepřipustil. Prohloubena byla v roce 2006, jenomže v roce 2010 byl z ústavy vyškrtnut článek hovořící o Kataláncích jako o národu, i když hovoří vlastním jazykem.

Když v roce 2010 vyhráli katalánští separatisté volby, byl zahájen legislativní proces, který měl umožnit referendum o odtržení. Žádost o jeho uspořádání v roce 2012 zamítl parlament. Jeho konání v roce 2014 zase zakázal nejvyšší soud a mohlo se konat pouze jako nezávazné. Katalánští nacionalisté se však touhy po samostatnosti nevzdali, a když vyhráli potřetí za sebou volby, nový katalánský premiér Carles Puigdemont opět vyzval k secesi. Termín referenda od odtržení stanovil na 1. října.

Když jej schválil katalánský parlament, španělský generální prokurátor pohrozil poslancům i členům regionální vlády stíháním, protože soud už jednou konání referenda zakázal. Ústavní soud konání referenda pozastavil. Prokuratura nařídila zabavení volebních lístků pro referendum a předvolává si jednotlivé starosty, kvůli tomu, že nabídli prostory radnic pro konání referenda. Španělská vládla rozhodla převzít kontrolu nad katalánskými veřejnými financemi, aby z nich nemohlo referendum financovat, provedla razie na úřadech, zadržela 14 lidí a zabavila hlasovací lístky.

Premiér Mariano Rajoy vzkázal obyvatelům, že když půjdou hlasovat, budou se podílet na nezákonné akci, jelikož španělská ústava neumožňuje odtržení žádné části. To ovšem srbská ústava v případě Kosova taky neumožňovala, protože nešlo o samostatnou republiku.

Jednání Madridu působí paradoxně, protože podle aktuálních průzkumů je většina Katalánců proti odtržení, 56 procent jich dokonce považuje referendum za nezákonné. S rostoucím tlakem ústřední španělské vlády tak bude nanejvýš sílit odpor obyvatel Katalánska, což ukázaly poslední demonstrace, které se konaly po raziích. Jak vidno, Madrid se bohužel nepoučil z britských zkušeností.

Britský premiér David Cameron naopak uspíšil konání referenda ve Skotsku, což podvázal tím, že se hned tak nemůže opakovat. A vyplatilo se mu to. Zastánci odchodu neuspěli, přece jen si většina Skotů uvědomila, že by samostatnost nesla rizika. Skotská národní strana se sice pak ještě chvíli držela na výsluní, ale v letošních předčasných volbách značně oslabila právě kvůli svému trvání na dalším referendu.

Složitější je situace v autonomním iráckém Kurdistánu, který vyhlásil referendum o samostatnosti na 25. září. Vedení Kurdistánu sice avizovalo, že referendum nepovede k odtržení, že má jen zvýšit tlak na iráckou vládu, aby se dosáhlo lepší dohody o rozdělení příjmů z ropy, ale irácký parlament je zamítl. Ústavní soud pak konání referenda pozastavil do doby, než prozkoumá jeho zákonnost. A pro jistotu byl vyhlášen zákaz vycházení.

Iráckým poslancům se nelze divit, Kurdové už v roce 2014 hrozili odtržením a jejich úspěšný boj proti Islámskému státu jim dává větší šance přeměnit jej v samostatnost, o kterou usilují už desetiletí. Kurdové jsou největší národ na světě, který nemá vlastní stát, podle různých odhadů jich je 30 až 45 miliónů. Protože Kurdové žijí i v okolních zemích, v Sýrii, v Íránu a v Turecku mají strach, aby referendum nevedlo k řetězové reakci.

Bojí se zejména Ankara, kde zakázaná teroristická Strana kurdských pracujících (PKK) vede od roku 1984 s občasnými přestávkami ozbrojený boj za samostatnost, který si vyžádal asi 40 000 obětí. PKK má přitom část svých základen právě v iráckém Kurdistánu, kde je Turecko několikrát bombardovalo.

Kurdům však už byla samostatnost slíbena po konci první světové války. Jejich stát, který jim garantovala Sèvreská smlouva z roku 1921, se měl rozkládat jen na jihovýchodě Turecka a nezasahovat do Sýrie a Iráku, jež skončily pod francouzskou a britskou správou. V roce 1922 ale propuklo povstání vedené Kemalem Attatürkem, kdy byla vyhnána okupační vojska a sjednoceno celé Turecko. Lausannská smlouva z roku 1923 vedla k mezinárodnímu uznání nezávislosti nově utvořené Turecké republiky a pomíjela nároky Kurdů.

Zpochybňovat kurdské nároky je těžké, zvláště když tak odhodlaně bojovali proti Islámskému státu. Jenomže uznání kurdských nároků podpoří separatisty všude ve světě - i ty katalánské. Ale nelze si myslet, že se to ČR netýká, když to pro ni po odtržení Slovenska není aktuální téma. Španělsko je členem EU a krizi v něm nemůžeme přehlížet. Kurdské pešmergy Praha podporovala dodávkami zbraní, aby mohli lépe čelit Islámskému státu, i když věděla, že o samostatnost usilují. A ČR na rozdíl od Madridu uznala nezávislost Kosova.