Média nabízejí následující přehled miliardářů angažujících se – více či méně viditelně – v politice: Andrej Babiš v hnutí ANO, Luděk Sekyra v KDU-ČSL, Dalibor Dědek v hnutí STAN, Pavel Sehnal v ODA, Marek Dospiva ve straně Realisté.

Strana soukromníků je zase spojena s králem českého hazardu, miliardářem Ivo Valentou, který se v jejích barvách stal senátorem. Je také krajským zastupitelem ve Zlínském kraji, kde kandidoval v čele společné kandidátky Strany soukromníků a Svobodných. Movitý, i když ne v řádu miliard, je i Tomio Okamura, který si jako úspěšný podnikatel založil nejprve hnutí Úsvit a později Stranu přímé demokracie.

Proces přímého vstupování velmi bohatých lidí přímo do politiky zahájil už v roce 2006 mediální podnikatel Jaromír Soukup, když finančně podpořil Stranu zelených a spoluvytvářel její ekonomický program. Později se angažoval i v dalších politických projektech.

Po něm následoval, i na vládní úrovni, bohatý podnikatel Vít Bárta v čele svých Věcí veřejných. A do politiky už před časem vstoupil i movitý šlechtic Karel Schwarzenberg v čele TOP 09, kde zůstává čestným předsedou. To ale byly ve srovnání s miliardáři, kteří se v politice začali angažovat v posledních pěti letech, ještě stále jen malé ryby.

Při zběžném pohledu se zdá, že jediné významnější strany, které dnes nemají v pozadí miliardáře či bohatého podnikatele, popřípadě je takový podnikatel přímo „nevlastní“, jsou strany, které jsou paradoxně právě mnohými z politicky angažovaných miliardářů nejčastěji kritizovány za korupci – tedy občanští demokraté a sociální demokraté. Svého „miliardáře“, zdá se, zatím nemá ani Komunistická strana Čech a Moravy.

Leckdo namítne, že ČSSD a ODS oligarchy, kteří by s nimi byli viditelně spojeni, nepotřebují, protože jsou či byly napojeny na bohaté a vlivné „kmotry“, z nichž mnozí přišli ke svým majetkům i s pomocí politického krytí obou stran v dobách privatizace a později své majetky zmnožovali parazitováním na státních zakázkách.

Stále viditelnější angažmá superbohatých lidí přímo v politice ale možná naznačuje, že se tento typ oligarchického vládnutí přežil – tedy že spíše než ovlivňovat politiku za scénou je podle nich lepší být na scéně a využít svého vlivu (v některých případech i mediálního) k přesvědčování občanů, že to tak má být. Protože proč by se koneckonců ti nejúspěšnější neměli politicky angažovat, že ano? Myslí to přece dobře.

Dodejme, že vazby na politiku mají i další miliardáři. Nejbohatší Čech Petr Kellner se „specializuje“ na prezidenty, takže podporoval a podporuje Václava Klause a nyní má nadstandardní vztahy s Milošem Zemanem. Miliardář Zdeněk Bakala si zase pěstoval nadstandardní vztahy s Václavem Havlem.

Čeští miliardáři už také ovládli většinu médií. Na tom není nic špatného, pokud jde čistě o podnikatelský záměr. Někteří ale mají s médii zjevně i politické záměry. Kupříkladu Soukup, který vlastní TV Barrandov, má nyní blízko k současnému Hradu. Babiš vlastní vydavatelství Mafra a rozhlasovou stanici Impuls. Valenta zase financuje Parlamentní listy.

Až tedy půjde český volič k volbám, bude nejspíš dávat svůj hlas prostřednictvím zvoleného hnutí či strany i nějakému miliardáři a jeho zájmům. Zodpovědný volič by měl možná zvážit, o koho se jedná a jaké zájmy kromě deklarované starosti o dobro země může mít.