Článek
Do konce června stoupl celkový počet na 84 832 osob, převážně mladých mužů a nezletilé mládeže, a 2160 Afričanů utonulo ve Středozemním moři (UNHCR). V některých italských městech je obyvatelstvo stejně pestré jako v Londýně, jen o práci je tu ale nouze i mezi domorodci.
Předpokládá se, že letošní počet migrantů vystoupá na 230 tisíc, navýšení o 20 procent proti minulému roku. A co na to evropští politici?
Jako obvykle jen zmatené, vyhýbavé a formální výpovědi, které mají uklidnit veřejnost a zároveň prozrazují neochotu příliv zastavit. Německá kancléřka prohlásila na summitu G20, že „je nepřípustné, aby mezinárodní společnost považovala ilegální migraci pašovanou obchodníky s lidmi za normu”. A prezident Francie Emmanuel Macron ochotně přitakal: „Máme povinnost pomáhat válečným uprchlíkům a lidem pronásledovaným, ale 80 procent z těch, kteří připlouvají k italským břehům, jsou ekonomičtí migranti. Nepleťme si tyto dvě kategorie, musíme chránit své hranice, bídu celé planety napravit nemůžeme.”
Moudrá slova, ale místo návrhu na řešení „nezvladatelné” situace ve Středozemním moři Francie, stejně jako Švýcaři i Rakušané na italské hranici, posílila ochranu a používá dokonce drony. Není divu, že jsou Italové zoufalí a žádají Unii, aby uprchlíky rozdělovala, jenomže z té původní kvóty 160 tisíc přede dvěma lety se podařilo rozmístit jen 23 503 lidí a nikdo neví, kolik se jich z hostitelských států přestěhovalo v schengenském prostoru někam jinam za výhodnější sociální podporou.
A ve Středozemním moři je vše při starém. Leonid Bershidsky (Bloomberg) chválí Frontex za záchranu tisíce lidí a uvádí, že v Libyi čeká na nalodění dalších 400 tisíc, ale za nimi jsou na pochodu další, možná milióny. Pomoc EU Itálii ve výši 35 miliónů eur nazval paliativní (utišující lék), ale bez společné armády, která by imigraci utlumila, nevidí žádné řešení. NATO samozřejmě takovou roli suplovat nemůže.
Typický komentář západních intelektuálů. Zaznívá z něho jistá pochybnost, ale z obavy, aby se neocitl mimo politickou korektnost a nenahrával antiimigračním šovinistům, se neodvažuje vyjádřit kriticky vůči názoru západní politické elity, která, jak popisuje Douglas Murray v Londýně v nedávno vydané brilantní knize „Podivná smrt Evropy,” se ocitla ve schizofrenní situaci. Něco jiného tvrdí voličům a něco jiného vyznávají mezi sebou.
Z historického pocitu viny, z rasistického komplexu a kolonialismu, z víry ve smíšené lidstvo a Evropu bez národních i civilizačních hranic, z politického náboženství novodobého humanismu abstraktního Člověka antidiskriminace a tolerance se chytila do vlastní sítě mezinárodních pravidel a nevládních organizací.
Nejen italské lodě mají povinnost zachraňovat osazenstvo plavidel ve stresu. Evropa především financuje celé loďstvo humanitárních organizací (NGO) a záchranáři v perfektní součinnosti s pašeráky připlouvají na dohled k libyjskému pobřeží nakládat nelegální uprchlíky.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Ostatně žádnou hranici mezi legálním a nelegálním přistěhovalcem nikdo v Evropě nepraktikuje a pokusy je deportovat, jsou spíš symbolické. Čím více lidí humanisté zachraňují, tím více běženců přibývá a tím více také v moři zahyne. Stačilo by tyto fanatiky zakázat. To se ale politici neodváží. Ostatně i mezi nimi je mnoho těch, kteří se rozhodli staré Evropany vyměnit za nové.