Privilegované postavení státu lze krásně pozorovat na pracovním trhu. Svět soukromých firem a státní služby představují dva odlišné světy a existuje jen velmi málo lidí, kteří pracovali v obou sférách. Kdo se ve Francii stane funkcionářem, má zaměstnání na celý život, bez možnosti být propuštěn a zároveň s nalinkovaným pracovním postupem. Statní zaměstnanci následně potřebují politiky, kteří jim půjdou příkladem v plnění státních povinností a službě státu.

Francouzi mají od svých politiků velká očekávaní, zvláště pak od prezidenta, jehož funkce v sobě ztělesňuje i někdejší velké francouzské monarchy a panovníky. Není náhodou, že francouzský antropolog Réné Girard definoval mytickou politickou postavu následovně: „Postava, která se zjeví v čase krize a která se představuje jako poslední zachránce s historickým nebo až božským posláním.“

Klasickým příkladem je Napoleon, který zemi vyvedl z krize až k ovládnutí téměř celé Evropy. Dnes nikdo nepochybuje, že Francie je v krizi jak ekonomické, tak bezpečnostní. Zbývá otázka, zda je právě Emmanuel Macron oním mužem seslaným Prozřetelností, který vrátí Francii na výsluní...

Macron zvládl velmi dobře obě volební kampaně. Francouze přesvědčil, že právě on je ten správný muž, který vyvede Francii z krize, aniž by měl jasný plán. Jelikož prozatím Macronovi v profesním životě vše vycházelo, není důvod, proč by se jeho osobní úspěch neměl přenést na celou Francii.

Jenomže ve skutečnosti je macronmanie živena především médii. Obě hlasování v parlamentních volbách, a to zejména v druhém kole, byla poznamenána velkou volební neúčastí. V absolutních číslech získalo Macronovo hnutí ve druhém kole voleb 7 826 245 hlasů. Což v přepočtu představuje pouhých 16,55 procenta populace. Široké masy nechává macronmanie chladnými. Pokud chce být Macron Napoleonem, bude muset ještě předvést, že je schopen vyhrát bitvu s francouzskou skomírající ekonomikou.

V roce 2016 francouzský HDP vzrostl jen o 1,1 procenta, zatímco francouzská vláda očekávala 1,4 procenta. Tento nárůst byl ještě o něco menší než v roce 2015, kdy dosáhl 1,2 procenta. V každém případě změna o pár desetin procenta nahoru či dolů Francii nevytrhne. Většina ekonomů se shoduje, že o tvorbě nových pracovních míst se dá mluvit s jistotou až od růstu 1,5 procenta. Francouzská ekonomika tak představuje typicky západní ekonomiku, která nemá kam růst. Poptávka na trhu služeb je v převisu a primární ekonomická sféra trpí již po desetiletí delokalizací francouzských továren do zahraničí za levnou pracovní silou.

Macronův recept je jednoduchý: větší liberalizace pracovního trhu a zároveň zredukování byrokratického aparátu. Tento recept chtějí vyzkoušet všichni politici, je však těžké přejít od myšlenek k činům. Macron si to sám již jednou vyzkoušel. Jako ministr hospodářství prosadil kontroverzní „zákon Macron”, který měl podpořit francouzskou ekonomiku v různých oblastech, jako jsou doprava, prodej léčiv či otázka pracovní nedělní doby. Francouzská doprava se měla otevřít liberalizaci. Macron sliboval vytvoření 22 000 pracovních míst, jenže rok poté, co zákon vešel v platnost, byl počet vytvořených míst pouze 1430.

Macron by se měl poučit od Napoleona v rychlosti a prosazování efektních reforem, zvláště těch zaměřených na podporu francouzské domácí produkce. Macron potřebuje do začátku školního roku přesvědčit Francouze o tom, že právě on je tím, kdo je vyvede z krize. Září může představovat Macronovo Waterloo v podobě nekončících demonstrací, stávek, sociálních nepokojů a snížené bezpečnosti.