Andrej Babiš byl vyhozen z vlády. Pozbyl premiérovy důvěry. Důvody vysvětlil Bohuslav Sobotka opakovaně. Teď se Babiš cítí volný, což dokládá na Facebooku: „Odteď až do voleb si místo politiků budu povídat už jen s lidmi, na kterých opravdu záleží.“

Povídat si bude s lidmi, na kterých mu záleží, protože by mu dali hlasy ve volbách. Volili by ho za poslance, nikoli za ministra nebo za předsedu vlády. Poslancem je ale i teď. Jako poslanec je povinen mluvit nejen s těmi lidmi, za kterými jezdí, ale také – a v řadě případů především a výlučně – s politiky. Když to nyní dělat odmítá, kašle na práci poslance, a zároveň žádá lidi, aby ho poslancem zvolili zase. Prostě Babiš.

Je zajímavé podívat se na intenzitu Babišova hlasování ve Sněmovně ZDE. A porovnat pozornost, kterou věnuje svému poslaneckému zaměstnání, s obdobným ukazatelem u Sobotky, který má více oficiálních povinností mimo Sněmovnu ZDE Sobotka je ve svém přístupu poctivější o deset procent bez jedné desetinky.

To ale Babišovi nepřekáží v tom, aby si spolu s uvolněním, které si sám dal od poslanecké práce, pustil ústní otvor na špacír právě vůči premiérovi ZDE

S použitím Babišova slovníku se dá říci, že zrazu je to před volbami jasné. Dnes není rok 2013, ve veřejném prostoru se především zásluhou samotného Andreje Babiše nahromadilo dost důkazů, že hlas pro něj je hlasem proti liberální demokracii, proti svobodě. Ti, kdo ho volí, ale tento systém stejně nechtějí, je jim bližší autoritářství. V pořádku – každý je nějaký.

Na Twitteru před čtyřmi dny napsal dr. Jan M. Ječmínek‏, sám senior, toto: „Všem důchodcům, kteří zde jsou: Uvědomujete si, že v těchto volbách nejde o zbytek Vašeho života, ale o jeho kvalitu pro Vaše vnuky?“ Já bych ještě přidal, že tak snadno se z toho důchodci volící Babiše nevykroutí. Půjde i o ně.

Nový ministr financí Ivan Pilný (ANO) v rozhovoru pro Právo minulou sobotu poodhalil, co by s důchodci udělal: „Určitě sedmdesátiletý člověk nebude řídit autobus, ale může sekat v parku trávu.

Jsou ale lidé, kteří po čtyřiceti letech práce jsou unaveni a už ani nemají sílu dál pracovat.

Někteří lidé jsou unaveni už v pětadvaceti. Musíte rozlišovat lidi, kteří se dostali do problému nezaviněně, protože měli v životě velký pech, a to jsou především invalidé. Pak jsou lidé, kteří nepracují – a pracovat nechtějí.“

Tak šťastnou ruku, milí spoluobčané.