Článek
Zeman měl hru o znovuzvolení ještě před několika měsíci dobře rozehranou. Zdálo se, že navzdory nejrůznějším excesům jeho voličské jádro drží. Podpora pro něj zůstávala v průzkumech veřejného mínění nad padesáti procenty, i když při prezentaci těchto výzkumů se málokdo namáhal vysvětlit, že se do nich u nás tradičně promítá respekt pro instituci Hradu, který je těžké oddělit od Zemana politika.
To bylo před vládní krizí. Během ní ovšem Zeman nadělal takové chyby, že je otázka, zda se z těžké defenzivy, do níž se dostal, může ještě vzpamatovat.
Zatímco tvrdé jádro jeho příznivců, což jsou zřejmě titíž lidé, kteří ho volili minule v prvním kole, mu zůstane věrné, i kdyby se dopustil ještě mnohem horších věcí, oněch zhruba 30 procent, které přidal v druhém kole, tvoří z větší části lidé, kteří pro něj hlasovali, protože z různých důvodů nechtěli za prezidenta Karla Schwarzenberga.
Jeho činy a výroky během vládní krize musely mnohé v „měkkém“ jádru jeho voličů přinejmenším zneklidnit. Prezident znovu ukázal, že když dostane příležitost opanovat politické pole, nerespektuje ústavu. A jeho téměř chorobná touha vyřizovat si účty s lidmi, kteří se mu někdy postavili, ho dovedla až k bizarnímu hradnímu představení, kdy před televizními kamerami ponížil premiéra země.
Od té chvíle nad dynamikou vývoje ztratil kontrolu, iniciativu převzal Sobotka. Ten byl schopen úspěšně vykreslovat mocenské duo Zeman-Babiš jako hrozbu demokracii a sjednotil za sebou nejen svoji stranu, ale i část opozice. Zeman přitom pokračoval dál v obstrukcích.
To, že dva dny jezdil po Libereckém kraji místo toho, aby se věnoval řešení vládní krize, načež odjel do Číny, prezidentovi také nijak nepomohlo. Z Číny pak přicházely záběry Zemana ve společnosti nejrůznějších diktátorů. Škodlivější ale pro něj byly záběry, v nichž ho zrazuje jeho zdraví.
Leckdo si položí otázku, zda tento muž, který při oznámení svého záměru znovu kandidovat ujišťoval, že kromě známých potíží, jako je cukrovka a neuropatie, je jinak zdravotně fit a je schopen vykonávat dalších pět let prezidentský úřad, má na to, aby zemi reprezentoval. Ponižující obrazy českého prezidenta, který klimbá na různých setkáních, nebo kterého podpírají jeho spolupracovníci, když ho přivádějí na společné focení s internacionálou světových autoritářů, leckomu utkvějí v paměti.
Zeman žije v jakési vlastní bublině. Je obklopen pochlebovači a občané z jeho tvrdého voličského jádra ještě stále zaplní leckteré náměstí, když podniká svoje spanilé jízdy po krajích. A jelikož jsou to lidé vesměs staří, prominou mu, že už nemůže skoro chodit a vypadá stále více unaveně. Prezident se tak snadno může domnívat, že má pořád velkou podporu a může beztrestně urážet lidi, kteří proti němu veřejně protestují, slovy o „patologické sedlině společnosti.“
Možná ale začíná selhávat i jako prognostik. Příštího prezidenta bude volit i několik set tisíc lidí, kterým ještě nebylo v roce 2013 osmnáct let a mezi nimiž se Zemanových příznivců moc nenajde. Na druhém konci věkové škály pak budou chybět nejstarší voliči, z nichž mnozí minule pro Zemana hlasovali.
Nemálo z těch, kteří se věkově nacházejí mezi těmito dvěma póly a minule volili Zemana jen jako „menší zlo“, musejí být ve světle toho, co v poslední době předvádí, hodně otřeseni. Je dost pravděpodobné, že příštím prezidentem se stane někdo jiný.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).