Představte si, že se narodíte v Rusku. Na Sibiři. Na místě, kde se nejspíš nechcete narodit. Na místě s kolabujícím sociálním systémem a zdravotnictvím. Na místě s vysokou nezaměstnaností, kriminalitou a velkým množstvím alkoholiků v populaci. Tam, kde je podle statistik jeden z nejvyšších počtů sebevražd mladých lidí na světě.

Několik ruských deníků prověřovalo zhruba 130 sebevražd mladých lidí v sibiřské oblasti. Zjistili, že zhruba 80 z nich během života bylo členy internetových skupin, jež se zabývaly tématem sebevraždy. Pár skupin bylo uzavřených. Každý, kdo měl o vstup do tohoto společenství zájem, musel absolvovat vstupní test (u nás se ujal termín „spustit hru“). O něj se přihlásili napsáním konkrétního klíčového slova - hashtagu. Toho si všiml správce skupiny a dal jim několik úkolů. Po jejich splnění se zájemce stal členem uzavřené skupiny. Většina úkolů byla opravdu hloupá. Například: Vstaňte ve 4:20 a dívejte se na horor. Udělejte fotku, jak stojíte na střeše baráku, apod.

Dostat se do některých skupin ale bylo náročnější. Protože ty úkoly byly těžší. Odvážné, na hraně. Možná i za hranou všeho. Proto pro mnoho dětí byly výzvou, tajemstvím a velkým lákadlem. O těchto skupinách vznikla spousta mýtů. Jeden z nich zveřejnily zmiňované ruské deníky – že členství 80 ze 130 dětí má spojitost s jejich úmrtím. Legenda je na světě. V Rusku propukla ohromná panika, ke které se vyjadřoval i prezident Putin. Tuto pasáž bych označil jako „A“. Začalo se vyšetřovat – a ejhle – ani v jednom případě úmrtí nebyla prokázána přímá souvislost členství ve skupině se sebevraždou. Jinak řečeno neprokázalo se, že „A“ rovná se „B“.

Možná vás napadá otázka, proč lidé chodí do skupin, kde se probírají sebevraždy. Pokud byste se chtěli zabít, pravděpodobně si k tomu budete zjišťovat více informací na internetu a nejspíš zabrouzdáte i do nějaké skupiny, která se věnuje sebevraždám. To lidé dělají, mohou v nich hledat spřízněné duše nebo pomoc. Pro ty, kdo pořád nechápou, představte si, že si chcete koupit ledničku. Prostě půjdete na internet a budete zjišťovat informace o ledničkách, jejich výkonu a ceně.

Mnoho skupin bylo zrušeno a jejich představitelé obviněni z podněcování k sebepoškozování a navádění k sebevraždám, někteří byli i zatčeni. I když se nikdy neprokázalo, že by dětem měli dát 50 úkolů, z nichž poslední byl se zabít. Vyšetřovalo se dlouho, a jak to tak bývá, zprávu převzaly další deníky a média informovaly o hře, která zabíjí děti. Tato zpráva se začala šířit i do zahraničí. Mimo Rusko. Bohužel se začalo jen to „A“ bez dodatku, že se nic neprokázalo, tedy „B“.

Stejně tak i v Česku. Podobná zpráva proběhla českými médii už v únoru. Nikoho nezaujala. Všimli jste si vůbec, že o ní v únoru informovala bulvární média? Těžko, protože bulvární informace zapadne, zmizí. Žádná panika, žádná nápodoba, žádná speciální studia, žádné případy.

Uběhne pár týdnů a pár deníků vydá sérii podobných článků. Na titulek „V Česku je hra, co zabila stovku dětí“ bych klikl i já. Rozdíl je jen v tom, že krátce po článcích vydá policie tiskovou zprávu, ve které uvádí, že má informace o výskytu hry modrá velryba na území České republiky, čímž médiím nepřímo potvrdí, že to, co píší, je pravda. Navíc tu zprávu vydá před velikonočními svátky. To nechápu, protože ve většině organizací se důležité informace nedělají předtím, než pojedete na svátky. Je to elementární poučka pro jakoukoli komunikaci, má-li být správná: důležité informace či změny se nikdy neuvádějí před svátky či víkendy. V případě, že je to třeba, je totiž schopnost reagovat významně limitovaná. Jak pro toho, kdo informaci vydá, tak pro toho, kdo k ní potřebuje získat další kontext.

Můj osobní názor je ten, že pokud policie nebo ministerstvo vydávají tiskovou zprávu, očekávám, že jde o důležité sdělení typu „Na území ČR hrozí teroristické útoky“ nebo „Nedoporučujeme jezdit do Turecka, proběhl tam pokus o převrat“. Pokud je to něco důležitějšího, spustí se sirény. Upozorňovat na do té doby latentní hru (rozumějte hru, která už nikoho nezajímá) může spustit dvě věci. Paniku mezi rodiči a médii, že něco chce zabít jejich děti, a za druhé spustí fenomén, ve kterém si zděšená veřejnost začne zjišťovat o této hře informace. Mezi touto vyděšenou veřejností jsou i zvídavé děti. Začnou hru hledat, a když zjistí, že žádná neexistuje, začnou si na ni hrát – napodobovat ji. To napodobování jsem nazval růžovým klokanem, abych odlišil ten rozdíl.

Potenciálu tématu si okamžitě všímají youtubeři – ti, které vaše děti sledují nejvíce, jejich idoly, vzory. Okamžitě začnou vznikat youtuberská videa informující o smrtící hře. Okamžitě získávají desetitisíce zhlédnutí… a na fenoménu se začne vydělávat. Do škol začnou chodit odborníci, o kterých jste nikdy neslyšeli, a začnou nabízet placené kurzy, jak zvládat tento fenomén.

Existuje přímá spojitost s tím, že se po vydání tiskové zprávy o stovky procent zvýšil počet lidí, kteří se začali o tento fenomén zajímat. Nevím, jak moc jste do té doby hledali modrou velrybu, ale podle statistik to někdo 1–2x denně zkusil. Po informaci, že je tu hra, která může zabíjet děti, se zvedl počet až na 40 000 hledání za den. Do té doby byla větší pravděpodobnost, že si fyzicky ublížíte víc, pokud budete vyrábět od Ládi Hrušky okrasný závěsný květináč z použité konzervy od psího žrádla (mimochodem tento návod měl větší počet hledání na internetu než tato hra). Hra ve stavu, kdy vlastně neexistuje a nikoho do té doby nezajímala.

Čekáte, že policie upraví zprávu a věc upřesní na pravou míru. Že největší hrozbou není hra modrá velryba, ale růžový klokan, který napodobuje. A ona ji vydá. Jenže v ní tvrdí, že po „důkladném zmonitorování sociálních sítí” má jasné poznatky o tom, že se tu modrá velryba vyskytuje. Pro laiky – musí mít poznatek, že nějaký ruský administrátor ze zrušené skupiny v Rusku kontaktoval české dítě s padesáti úkoly a motivoval ho k sebevraždě. Jak to udělal? Psal rusky? Je ojedinělý případ důvodem pro vydání tiskové zprávy? Na Linku bezpečí volají denně děti s problémy, které se týkají sebepoškozování, nebo s úvahami o sebevraždě. Pokud by se zvýšil počet volání s obsahem, že je na internetu někdo navádí a chce, aby se zabily, Linka bezpečí by jistě varovala. Jenže ona až do toho dne neměla na toto téma ani jeden hovor. Tam se také situace změnila až po zprávě.

Policie údajně podrobně zmonitorovala sociální sítě a obrátila se na Facebook a Instagram s žádostí o pomoc. Nevím, jak moc důkladné bylo to monitorování, protože na Seznam jakožto provozovatele služeb se nikdo neobrátil.

Také jsem z několika mediálních výstupů zjistil, že se nyní šetří jednotky případů poškozování v souvislosti s touto hrou. Aby ne, jenže to už je ten růžový klokan. Děti jsou zvídavé, chtějí zkoušet nové věci a také budou chtít být mezi vrstevníky něčím zajímavé. Mohou tedy tvrdit, že je kontaktoval někdo, kdo je úkoluje. Může to být pravda, protože na internetu je pořád dost lidí, kteří to nemají v hlavě v pořádku – a buď z legrace, nebo vážně to mohou dětem skutečně nabízet. A nemusí jít o sebevraždu. Mohou dětem dávat úkoly, které spočívají v zasílání nahých fotek.

Podobných výzev jako modrá velryba najdeme ve velmi krátké době několik. Třeba challenge, kdy měly děti vytvářet fotky, na kterých leží „jako prkno“ na neobvyklých místech. Samozřejmě, čím zajímavější místo, tím větší „wow, ty jsi borec“. Pak vznikne pár fotek, kde děti riskují na skále, zábradlí a vznikají úrazy a možná i úmrtí. Nevšiml jsem si, že by o tomto fenoménu vyšla tisková zpráva. A přitom ji prokazatelně české děti hrály. Kdyby vyšla, děti si teď nevyřezávají na ruku velrybu, ale hrají si na prkna.

Na závěr bych chtěl napsat jen to, že to policie myslela dobře. Je určitě dobré informovat o nebezpečných jevech, prevence je opravdu velice důležitá. Zvolila jen špatné načasování a o tomto fenoménu si nezjistila více informací. Protože existují desítky zdrojů i analýz, které přímo popisují situace, kdy policie v jiném státě o tomto fenoménu informovala, co poté nastalo a že to má všude stejný průběh. Že děti hrají vlastně jen růžového klokana a napodobují.

Začínáme obviňovat děti, že jsou hloupé a že na podobné kraviny přistupují. Ruku na srdce. Děláme totéž. Tím, že klikáme na skandální titulky, anebo jsme jen pro malou slevu ochotni cizím subjektům o sobě leccos vyzradit. Internet je bezpečný, nebezpeční jsou jen lidé na něm. Pokud budeme chtít varovat, udělejme to jako policie na Slovensku, která také vydala zprávu. Ta ale začínala tím, že hra neexistuje, ale může se stát, že ji může někdo napodobovat, a v tom spočívá největší riziko.