Americký prezident Donald Trump je produktem tohoto paradoxu. Vyhrál i proto, že s lehkostí sobě vlastní slíbil té části americké veřejnosti, která je vyděšena globalizací, že věci vrátí zpět do minulosti, která v paměti mnoha lidí ještě něco „vážila“. Vystaví masivní zdi a hranice,  vrátí těžký průmysl, a nebude si lámat hlavu, tak jako naši předci, zhoubnou politickou korektností.

To vše zvěstoval s pomocí „postmoderních“ způsobů komunikace lehoučkých jako pírko. Jedním z jeho hlavních nástrojů byl Twitter, stylem pak jakási beztížnost všeho, co sděloval. Pravda a lež byly postaveny na stejnou úroveň, vulgárnost se stala akceptovanou součástí politického stylu.

I ty nejskandálnější Trumpovy výroky byly ospravedlňovány jeho podporovateli coby logické projevy „lehkosti“ naší prý post-faktické doby. Prý to zase až tak nemyslel, byla to jen kampaň. Hra. Trump ji prostě hrál lépe než Clintonová.

Nasliboval možné i nemožné. Jeho první dva měsíce ve funkci, v nichž nic neprosadil, ukazují, že spíše to nemožné.

Alespoň preference „beztížného“ prezidenta se ovšem řídí zákony gravitace, takže rychle spadly na nejnižší úroveň, kterou historie amerických prezidentů pamatuje. Bylo třeba něco udělat. Dobře by se hodil třeba nějaký vojenský konflikt, protože ten tradičně sešikuje váhající část americké veřejnosti za válčícím prezidentem.

Leckdo možná Trumpovi uvěří, že 59 raket poslal na syrskou leteckou základnu opravdu proto, že v něm obrázky dětí umírajících po chemickém útoku vzbudily morální rozhořčení, kterému byl ochoten obětovat snahy o dobré vztahy s Ruskem. Mnozí ovšem namítnou, že Trump není morálního rozhořčení schopný. Středobodem veškeré jeho politiky je on sám.

Těmto  pochybovačům nyní sám přihrál svým vyprávěním v televizní stanici Fox News o okolnostech, za nichž vojenský úder nařídil. S čínským prezidentem, kterého hostil ve svém rekreačním sídle na Floridě, si prý právě užívali vynikajícího čokoládového dortu na konci báječné večeře, když  učinil rozhodnutí podniknout útok na Sýrii.

Je úžasné, vykládal Trump moderátorce, že americké rakety zasáhly cíle na takovou vzdálenost. Je jich prý třeba armádě poskytnout víc. Jako by objevil hračku, která k jeho překvapení skvěle funguje, a ke všemu záleží jen na něm, kdy si s ní chce hrát.

Vzhledem ke zločinnosti Asadova režimu nelze samozřejmě šmahem odmítnout argumenty, že Trump udělal správnou věc, i když třeba ze špatných pohnutek. Hrozivější je, že jeho rozhodnutí nebylo doprovozeno žádnou ucelenější strategií. A že bylo jeho následným rozjímáním nad okolnostmi útoku devalvováno na úroveň nášupu po čokoládovém dortu.

Trumpovi kritici mohou po právu argumentovat, že je to lehkost poněkud nesnesitelná, a že na formě záleží. Tedy že styl rozhodování nejmocnějšího muže světa spoluurčuje obsah i smysl takového rozhodování.

Příště o nějakém útoku, rozhodne americký prezident třeba u předkrmu při obědě. A protože nebyl řádně promyšlen, prodiskutován a komunikován, budeme se divit, že přerůstá v globální válku.