Když americký ministr zahraničí Rex Tillerson řekl, že stávající politika vůči Severní Koreji  nepřináší úspěch, zdálo se, že si konečně někdo uvědomil, že sankce k ničemu nevedou. Od roku 2005, kdy byly uvaleny po prvním jaderném výbuchu, KLDR svůj jaderný i raketový arzenál úspěšně rozvíjela, i když se sankce pořád zostřovaly. Provedla další čtyři další jaderné zkoušky, vypustila umělé družice, což ukazuje, že zvládla technologii balistických raket dlouhého doletu, a otestovala střely poháněné tuhými pohonnými hmotami, které lze odpálit bez dlouhých příprav. Úspěšně je vypustila i z ponorky.

Před volbami americký prezident Donald Trump říkal, že by si klidně se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem sedl, aby problém vyřešil. Nyní ale otočil a pohrozil jednostrannou akcí, pokud Čína nezasáhne. A aby bylo jasné, jak to prezident myslel, penzionovaný čtyřhvězdičkový generál Jack Keane, který se původně měl stát ministrem obrany v Trumpově vládě, řekl, že USA nezbude než na Severní Koreu zaútočit. Že nemusí jít o planou hrozbu, ukazuje úder USA na syrské letiště Šajchát.

Dopady takového útoku by však byly fatální. Kimův režim by i chirurgicky přesné údery na svá jaderná zařízení a raketové základny bral jako ohrožení své existence, takže by se bránil všemi silami. Tudíž by sáhl i po těch nejsilnějších zbraních ve svém arzenálu. I kdyby je však nenasadil, protože by tomu preventivní americký úder zabránil, k tragédii by stačila i konvenční výzbroj.

Většina severokorejských dalekonosných děl a raketometů, které jsou často ve skalních úkrytech, je zamířena na Soul, ležící ve vzdálenosti 60 km od hranic, přičemž okraje 23miliónové megalopole jsou blíž. Několik tisíc hlavní a raketometů by sice jihokorejské hlavní město nesrovnalo se zemí, ale škody by byly značné a počet obětí vysoký.

Jaký by byl další scénář války, lze jen těžko odhadnout, ale nelze zapomínat, že když se v roce 1950 dostala KLDR po útoku na jih do úzkých, a vojska OSN vedená americkým generálem Douglasem MacArthurem postupovala k čínské hranici, Čína se rozhodla pro intervenci. Poslala do Koreje milióny svých mužů a původně vnitrokorejský konflikt de facto přerostl v americko-čínskou válku bez vítěze.

I kdyby se tyto scénáře nenaplnily a KLDR se jen zhroutila, Čína i Jižní Korea by se musely potýkat s milióny uprchlíků z rozpadlé země, jejíž obnova by si vyžádala bilióny dolarů.

Pokud jde ze strany USA jen o varování, pak ani tehdy není podobná rétorika šťastná. Utvrzuje Severokorejce, že jejich vůdce má pravdu, když varuje před americkým útokem. Veškeré vojenské aktivity severokorejského režimu takto získávají dodatečnou legitimitu a jsou vodou na mlýn severokorejského jaderného programu, o němž vedení říká, že jen on dosud bránil americké invazi.

Má-li jít o varování Číně, že Spojené státy ztrácejí trpělivost, opět to ukazuje, že USA nejsou schopny reálně vyhodnotit situaci. Peking má na KLDR své páky, ale zdaleka ne takové, jak si v USA představují. KLDR si vždy dělala, co sama chtěla, což dobře poznal i Sovětský svaz, který byl k pchjongjangskému režimu postupně stále rezervovanější. Útok na jih si v roce 1950 prosadil severokorejský vůdce Kim Ir-sen navzdory původnímu zdráhání se Stalina. Ten nakonec naléhajícímu Kimovi řekl, že pokud čínský vládce Mao Ce-tung akci schválí, tak on se nebude stavět proti.

Zásah nutný není. I když je severokorejský režim odporný a brutální, je racionální a chce se udržet u moci. Těžko se dá předpokládat, že by se KLDR náhle rozhodla zahájit válku. Jedna zkušenost jí stačila. Jaderné zbraně má skutečně kvůli odstrašování, nebude však asi tak rozumná, jako libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který se po americkém útoku na Irák v roce 2003 rozhodl zrušit jaderný program, aby jeho zemi nepotkal stejný osud.

Řešením není ani podobná dohoda, jaké bylo dosaženo s Íránem, o které USA také ve světlejších okamžicích hovořily. Pchjongjang by ji nikdy nepřijal, protože svou existenci s atomovými zbraněmi spojil. Celou dobu tvrdí, že právě jaderné zbraně, které vyvinul za značného odříkání hladovějících obyvatel, mu uchránila samostatnost, jakkoliv Kimova dynastie umí po orwellovsku destruovat obrazy minulosti, aby ospravedlnila přítomnost.

Těžko se také vysvětluje, proč by se KLDR měla vzdát jaderného programu a totéž neměl udělat třeba Pákistán, který provedl první jaderný výbuch už v roce 1998.

Rozhodně chytřejší je čínský návrh, aby KLDR přestala se zbrojními testy a Spojené státy ukončily společná vojenská cvičení v Jižní Koreji, které Pchjongjang tak iritují. To by alespoň trochu snížilo napětí, i když Peking návrhem sleduje i vlastní zájmy -  chce, aby v Jižní Koreji nebyl už instalovaný americký protiraketový systém THAAD. Američané ho však odmítli navzdory varování čínského ministra zahraničí Wanga I, že Korejský poloostrov je jako „dva zrychlující se vlaky jedoucí proti sobě, a ani jedna strana nemá vůli ustoupit”

Šéf čínské diplomacie také položil otázku: „Jsou obě strany skutečně připraveny na čelní srážku?“  Otázka to byla řečnická, přesto by si na ni měl odpovědět nejenom Kim, ale hlavně Trump. I když KLDR hovoří o tom, že sežehne loutkovou Jižní Koreu i Washington, zásadní útok mohou provést jedině Spojené státy a na jejich hlavu by padaly všechny důsledky.