Článek
Dnes už našinec, pokud netouží po politické korektnosti, neporozumí ani čerstvým německým komentářům, které považují likvidaci vlastního národa za přínos globálnímu lidstvu. Je to smutné, ale po fiasku dvou šílených prohraných válek propadli vládnoucí Němci opačnému extrému a usoudili, že svému lidu důvěřovat nemohou (jako by ten za něco mohl), a musí proto importovat co nejvíce lidí z kultury zcela odlišné a národ pořádně rozředit.
Jakou šlamastyku nám všem v Evropě ten jejich multi-kulti stát nakonec způsobí, nikdo netušíme.
Novinářské úvahy zachycují v nejlepších případech jen náladu dne, politickou pěnu, co který politik prohlásil, co vláda rozhodla a kam to všecko vede. Do budoucna ovšem nevidíme. „Nic není tak vzdálené jako to, co se ještě dostatečně nevzdálilo, aby se stalo historií, a přitom už není dostatečně nové, aby bylo novinou.” (G. K. Chesterton)
Lidský tvor je zvláštní, hledí do minulosti, aby pochopil, kde se nachází, a do budoucnosti kráčí pozadu a poslepu. A neměl by si namlouvat, že buduje krásné zítřky a nedej bože na věčné časy, to jsme už bolestivě zažili na vlastní kůži, řečeno jemně.
Krásný příklad pragmatických Angličanů, když to nefunguje, pryč s tím!
Pokus, omyl. Každá reforma je z principu reakcí, obnovou ztracených hodnot. Do světlé budoucnosti vede cesta zpět, kupředu ni krok!
Opustit utopii ale něco stojí. Budou muset Britové zaplatit EU padesát miliard liber za odchod? Tolik dělají všelijaké ještě nevyhaslé finanční závazky podepsané kdysi na léta dopředu. Asi ano, byť je to politicky nepříjemné.
Má se premiérka Británie podvolit skotským nacionalistům a umožnit jim druhý plebiscit? Ten první byl před třemi lety koncipován nejméně na generaci? Jedni říkají, že ano, britská národnost má ještě ve Skotsku punc, druzí že ne, nebylo by to férové. Ať si Skoti rozhodnou o vyjednaných a možná nepříjemných obchodních podmínkách Británie s EU? Čert ví.
Je to ale zřejmě fuk, protože by se Skoti známí svou šetřivostí s devítiprocentním deficitem státního rozpočtu a astronomickým státním dluhem jistě drželi britské kasy zuby nehty. Nemluvě o obchodní hranici, přes niž proudí 80 procent skotského vývozu. Dotovaná, a tudíž levicová vláda národovců vede hospodářství Skotska od desíti k pěti, když je dotovaná. A Unie, zaštítěná španělským vetem i obavou z Katalánska, nechce o skotském členství ani slyšet. Jenže co má chudák první ministryně studené Kaledonie dělat, když vede národní stranu s jediným programem? Má zrušit sama sebe?
Po návratu z Londýna jsem si prohlédl týden staré české noviny a kupodivu nezestárly. Asi proto, že perspektivní kandidát na premiéra nechce podat demisi a politickou krizi prodlužuje. Jako hadi na jaře vylézají na slunce jeho finanční machinace a většina komentátorů se kroutí, stydlivě chodí okolo problému, neví, co s tím, brebentí cosi o presumpci neviny, ačkoli u politiků jde o presumpci viny.
Úžasný podnik, jenž si půjčuje od vlastního majitele za trojnásobný úrok, než je k mání v bance? Zvláště když ani úvěr nepotřebuje, investice nechystá. A aby toho nebylo málo, vykuk podnikatel a financministr předloží parlamentu i národu audit, který původ peněz doložit ani nemůže.
A vysvětlení prosté jako facka některým novinářům nedochází. Majitel firmy si z nějakého rozmaru půjčuje peníze sám sobě. Sněmovna i vláda jej měly okamžitě propustit ze služby a poslat k soudu. To se ale nestane, politici se obávají voleb, lid podvodníkovi fandí. Nemáme ještě na Rumunsko, aby do ulic vyšly statisíce. Ne snad z nedostatku gaunerů, nemáme jen dost lidí, kteří by je odsoudili.
Aspoň nám hned tak nezestárnou noviny.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.