Bohuslav Sobotka uhnul před Milošem Zemanem a nepřímo přinutil Tomáše Prouzu, aby odešel ze státních služeb. Sobotka možná doufá, že vyhazováním ideových spojenců ze vzducholodě ČSSD nabere spolu s ní výšku a že jako balast nebude vyhozen posádkou sám. Ale to se teprve uvidí po říjnových volbách.

Předseda soc. dem. završil – podotýkám zcela legitimní – cestu od kličkujícího liberála ke křeslu šéfa národních sociálů, byť jakkoli nejistému. I to je v rámci pravidel hry. Jde však o důležitější posun, než je pohyb jednoho politika. ČSSD je před stvrzením nové role v nových podmínkách.

Dilema současné levice popsal Roman Kanda zde. Musí si vybrat mezi liberalismem a fašismem. Případné nechápavce, co s tím má co dělat fašismus, odkazuji na velmi srozumitelnou glosu Borise Strugackého zde. Tomu, kdo i po jejím přečtení bude tvrdit, že neví, oč tu běží, lze uvěřit jen v případě, že má omezené schopnosti chápání. Anebo prostě lže.

Jak to v zárodku, leč mimořádně čilém, vypadá u nás, jsme viděli na sněmu ANO. Pak máme dvojici Babiš + Zeman. Jenže nejde o unikátní domácí vybočení z normálu. Kolem to bují v rozvinutější podobě. Maďarsko a Polsko skýtají materiál pro studium, jak dovede bývalý zárodek ničit vše kolem v další fázi. V USA denně přesvědčuje Donald Trump, že neexistuje pochmurná předpověď, kterou by nedokázal překonat. V Evropě se v nejbližší době rozhodne o míře pohybu plnou parou vzad v nizozemských, francouzských a německých volbách.

Proč se to děje, je téma na delší úvahu. Stručně řečeno to souvisí s nepřipraveností většiny lidí na život v blahobytnější, ale složitější společnosti, která vyžaduje víc inteligence, vzdělanosti a chápání běžících procesů a vlastní úlohy v nich. K tomu dává vodítko tento text zde.

ČSSD byla původně demokratickou levicovou stranou pozvedající lidi práce právě k pochopení složitějších společenských souvislostí. Dnes je to pryč. Ale i kdyby nebylo, kde jsou liberálové, s nimiž by se mohla spojit? Toto měřítko snese pouze TOP 09, ovšem velmi, velmi nejistě. Když byla ve vládě, odhodila liberální zásadu nechat všem rovné podmínky a s chutí sloužila bohatým na úkor chudých.

V Maďarsku méně, v Polsku více se část společnosti proti mašinfírům pádícím zpět veřejně brání. V USA ta bitva teprve začíná. Česko je jiné. Protestní potenciál na desetiletí dopředu poznamenaly dvě zašlápnuté šance: mobilizace 1938 a Pražské jaro 1968. Zato je dokonale zažraná tradice přežívání za normalizace. Takže: jedni hurá za kariérou, ostatní zpátky na chaty?