Obyvatelé starého kontinentu se totiž nacházejí v nebezpečné pozici bohatého, ale nejednotného celku. K pořádnému sjednocení ale musí být nejen vůle, nýbrž také konkrétní kroky. Což se v souboru členských států, které se k sobě chovaly téměř celé desetiletí macešsky, dělá špatně. Tento čas ztratila Unie tvořená institucemi a členskými státy zbytečnými rozpory a hádkami, které mohla využít k upevnění svého postavení.

Tak například nevhodné řešení následků ekonomické krize prohloubilo rozpory mezi starými členskými státy severního a jižního křídla. Německý ministr financí Wolfgang Schauble nyní mluví o zvolení Trumpa jako o budíčku pro Evropu. „Kdyby jeho nástup neznamenal budíček pro Evropu a Německo, tak nevím, jaký jiný budíček bychom potřebovali,“ řekl. Jenomže na takový budíček se těžko reaguje činorodostí ve chvíli, kdy právě německý ministr, který rád šetří v jiných zemích než své vlastní, zase a znovu zablokoval vytvoření evropské banky s možností vykupovat část ještě stále toxických dluhopisů bankovních ústavů.

A jih Evropy stále trpí hospodářskými problémy a nezaměstnaností kolem dvaceti procent. Evropská měna zkrátka musí být nejen monetární, ale také fiskální. Těžko si lze přece představit stát, ve kterém výkonné ekonomické centrum nepomáhá chudším regionům. Například v České republice by jistě bylo nemyslitelné, aby se hlavní město Praha, přesahující hospodářsky zbytek země, odmítlo o zisk podělit.

Podobně Evropu stálo mnoho času také věčné hádání o uprchlíky a ekonomické migranty. Zátěž stále nese několik zemí a pro změnu se mezi sebou hádají hlavně země Visegrádu a Rakousko se zbytkem Unie. Přitom při patřičné spolupráci mohlo být po problému veta už dávno. Trvalé kvóty nutící někoho žít v zemi, ve které nechce, jsou samozřejmě nesmyslné. Nouzové přerozdělení za účelem vyřízení žádosti o azyl je ale něco jiného. Rozhodně lepší než cpát miliardy nejrůznějším pochybným režimům kolem Středozemního moře, a nejen tam. Protože pak jsme jejich rukojmími.

Podtrženo sečteno – vše ústí v krizi důvěry. Je zřejmé, že bez vzájemných ústupků se z ní nedá dostat. Nastal tedy čas lámání chleba, kdy se odliší politici myslící jen od voleb k volbám a státníci. Ti druzí dokážou obhájit i méně populární věci v zájmu nezbytnosti přežití. Vždyť považme – s jednotlivými (hlavně malými a středními) státy Evropy si Trump bude moci hrát nebo obchodovat s jejich zájmy a osudy, jak bude chtít.