Mattis sice v Bruselu prohlásil, že „Amerika splní své závazky“ a že Aliance je „základním stavebním kamenem transatlantické spolupráce“, současně však řekl, že evropské země musejí zvýšit své výdaje na obranu na úroveň, kterou členství v NATO vyžaduje, jinak „Amerika zmenší své závazky“.

Vyžadovat, aby každý členský stát plnil své požadavky, je správné. Každý, kdo do NATO vstoupil, věděl, že má dávat na obranu dvě procenta HDP, to ale kromě USA dělá už jen Británie, Polsko, Estonsko a Řecko. I bohaté Německo se tak řečeno veze a žehrá na to, že USA vždy NATO podpořily. Však už také německá ministryně zahraničí Ursula von der Leyen v pátek zopakovala, že Německo svým závazkům dostojí, a kancléřka Angela Merkelová zopakovala, že Berlín stojí za slibem dosáhnout v následující dekádě zvýšení výdajů na obranu na dvě procenta. Tedy podobným tempem jako mnohem chudší Česká republika.

Mattisovo naléhání je pochopitelné a jeho nediplomatická pohrůžka zapadá do způsobu, jakým se projevuje generál námořní pěchoty s přezdívkou Mad Dog, který se účastnil tvrdých bojů v obou válkách v Iráku a vedl své muže i v Afghánistánu.

Přesto ale výrok vyvolává obavy. Šlo jen o vojáckou ráznost, nebo opravdu Amerika začíná kalkulovat i s variantou, že ne dost vděčné spojence hodí přes palubu a bude se o svou bezpečnost starat sama?

Český ministr obrany Martin Stropnický sice řekl, že jeho „projev hodnotí jako obrovský příklon Spojených států k té alianční ideji jako takové“. Mattisovo vyjádření však znepokojilo i pořadatele mnichovské bezpečnostní konference Wolfganga Ischingera zvláště v souvislosti s Trumpovou podporou brexitu a jeho výrokem, že NATO je zastaralé.

Obava, že by USA raději vsadily na bilaterální vztahy, kde by mohly lépe prosazovat své požadavky a postoje, není bohužel z říše snů. Už americký prezident George Bush se touto cestou vydával, když se pokoušel prosadit vybudování protiraketového deštníku se sily v Polsku a radarem v Čechách, protože se mu zdálo, že NATO k plánu není dost vstřícné a evropští spojenci plně nesdílejí americký pohled. Silou NATO je ale právě ono kolektivní rozhodování se všemi nedostatky, jako je menší pružnost (třeba ve srovnání s postupem Ruska) a vyvažování evropského a amerického pohledu.

Opustit tento princip by bylo osudové. Rozkolísalo by to západní Evropu. Ta je sice z hlediska Washingtonu za mořem, ale Spojené státy si od konce druhé světové války naštěstí moc dobře uvědomovaly, že pro svou bezpečnost potřebují zajištěnou západní Evropu. Podobná vyjádření k uklidnění nepřispívají a mohou mnohé evropské vůdce vést k pocitu, že si mají hledat zastání jinde.