Možná brzy budou, protože i zbytkem západního světa se šíří vlna nacionalistického nadšení. Jenže pokud se mezinárodní společenství stane opět jen mozaikou národních států, které budou po Trumpovi opakovat „our country first“ (naše země především) a tvrdě dávat vlastní zájmy na první místo, pak budeme svědky zajímavé geopolitické matematiky.

Když bude chtít každá země dělat jen to, co je nejvýhodnější pro ni, státy se ve své snaze ukazovat těm ostatním svaly nakonec pěkně seřadí podle své síly a významu. USA jsou zatím největší a nejsilnější, Čína druhá, pak Německo, Japonsko atd. Někde tam je i Rusko, pokud nebudeme počítat jen sílu hospodářství (kde je Rusko zhruba na úrovni Belgie), ale i rozlohu, zbraně hromadného ničení, armádu atd.

Kde by v takovém báječném (staro)novém světě nacionalismu bylo Česko, si lze zhruba spočítat. Bylo by zajímavé být svědkem toho, jak český prezident při návštěvě USA hájí české národní zájmy, pokud bude Trump tvrdošíjně opakovat „America first“.

V mezinárodním společenství, v němž by každá země hájila svoje zájmy stejně agresivně, jako to Trump chce dělat v případě USA, by za účelem vyrovnávání moci těch mocnějších různé země začaly opět uzavírat taktická spojenectví. Jenže ve světě, v němž nejsou země svázány nějakou hlubší integrací, nakonec mohou mít taková spojenectví stejnou váhu, jakou mělo to československé s Francií v době Mnichova.

Když se tehdy totiž na miskách národních zájmů zvážily francouzské, německé, italské, britské a československé zájmy, ty československé nakonec nevážily ani tolik, aby někdo československé politiky pozval k jednání. Jednalo se „o nás bez nás“.

Zatím v takovém světě nejsme. Evropská unie ještě drží pohromadě a Trump hned tak nerozpustí NATO, i když si stěžuje, že na něj USA doplácejí.

Přesto je podivuhodné, že ti, kdo dnes jásají nadšením nad návratem k suverénním národním státům, nevidí, že pokud se na mezinárodní scéně budou zase poměřovat a mezi sebou mluvit jen národní egoismy, nedopadne to dobře. Zejména pro malé země, jako je Česko.