Mnozí z poražených intelektuálů a politiků se totiž nedokázali s porážkou smířit, považují odchod z jednotného trhu za hospodářskou katastrofu, stále doufali, stále přemýšleli, jak plebiscit zvrátit, jak voliče obejít, jak splnit slib formálně a zachovat Británii přístup k volnému trhu, jako má Norsko, nebo aspoň vyjednat nějaký kompromis mezi omezením imigrace (třeba dočasným) a setrváním v celní unii.

Theresa Mayová takové iluze razantně zamítla. Popíračům lidové vůle vysvětlila, že voličům brexitu nešlo výlučně o ekonomii, nepoddali se demagogickému zastrašování Cameronovy vlády, jež „vyhrožovala” hospodářským krachem.

Je přece evidentní, že chudší z voličů, kteří masově volili nezávislost, v přelidněné zemi trpí návalem cizinců v nemocnicích, školách i v dopravě nejvíc, a proto mluví o rozpadu tradiční obce, národní identity a bezmocné demokracie.

Požadavky na omezení a kontrolu imigrace i na obnovení suverenity volené vlády se v referendu sloučily. A naprosto stejná nevole z antidemokratické, antinacionální a proimigrační nadvlády unijních institucí začíná ovládat Evropu.

Pryč je dávný optimismus politiků, žádný plebiscit o další integraci nikdy nikde neprojde a reformu k větší autonomii států bruselská nomenklatura nepřipustí. Je zajatcem mrtvé ideologie integrace, za níž je placená, nemůže zpět. Poprvé se zhroutila velká koalice v europarlamentu, a jak bylo názorně vidět při hlasování o novém předsedovi a lukrativních postech, už dávno jí nejde o nic jiného než udržet, co ještě má.

Mayová zřejmě ví, což je v pragmatické Anglii vzácné, že s evropskými utopisty nic dobrého nevyjedná. Diplomaticky možná nechtěně ironicky mluvila o Británii v Evropě, nikoli v Unii, o spolupráci vysokých škol a vědeckém výzkumu, o podílu na vojenské obraně a jako by se omlouvala, zmínila odlišnou, demokratickou tradici své ostrovní říše:

„Máme nepsanou ústavu, parlamentní suverenitu, málokdy vytváříme koaliční vládu… Naši voliči očekávají, že se jim vláda zodpovídá... Nadnárodní instituce EU se špatně snášejí s naší politickou historií a životním stylem.”

Nakonec si ale neodpustila varování: „Chceme zůstat přáteli a dobrými sousedy, slyším ale hlasy, jež chtějí potrestat Británii… Špatná obchodní smlouva je horší než žádná... Poškodila by hlavně samy evropské státy... Nevěřím, že se tak stane, nám přece zůstane větší svoboda měnit daně, obchodovat s Evropou a světem... Nevěřím, že by politici EU chtěli ohrozit svůj export 290 milionů liber ročně… Zaměstnává milióny osob... Nevěřím, že by chtěli oznámit německým vývozcům, francouzským farmářům, španělským rybářům a nezaměstnané mládeži v eurozóně, že je chtějí ochudit, kvůli politickému skóre.”

Mayová potřebovala alternativní plán, pokud by Británie měla obchodovat s Unií jako outsider. Zřejmě tuší, že eurofanatici, dnes ohrožení populisty a americkým prezidentem, udělají vše, aby se její zemi mimo Unii nevedlo. To jen oni neví, že tomu zabránit nemohou.