KOMENTÁŘ: Obhajoba Obamy - Alex Švamberk

Obamovu éru hodnotí jako neúspěšnou, ne-li tragickou, protože USA jsou po ní oslabené. První černošský prezident byl podle nich odporný měkkýš, jenž se nedokázal postavit žádné hrozbě. Je to ale skutečně tak?

Prvotní nadšení z Obamy rychle vyprchalo, když se ukázalo, že toho zdaleka nemůže udělat tolik, kolik sliboval. Například vězení pro teroristy na Guantánamu se mu zavřít nepodařilo. Nebyl to prezident, jemuž by se vše dařilo a který by se nedopouštěl chyb. Přispěla k tomu situace, za které nastoupil do funkce.

Přišel po osmi letech vlády republikána George W. Bushe, který po útocích Al-Káidy zahájil válku v Afghánistánu a aniž by ji dovedl do úspěšného konce, rozhodl se zaútočit na Irák, aby svrhl Saddáma Husajna. Tento konflikt vyšel podle nejstřízlivějších výpočtů bez souvisejících výdajů na 1,1 biliónu dolarů (přes 28 biliónů korun) a do roku 2011 si vyžádal přes 3800 amerických obětí.

Hlavním Obamovým cílem proto bylo ukončit co nejdříve válku v Iráku a soustředit se na Afghánistán, kde sílil Tálibán. Místo toho ale musel od počátku řešit pro voliče mnohem důležitější otázku – zvládnout hypoteční krizi, která propukla v létě 2007 a představovala nejhorší ekonomickou krizi od třicátých let.

Za Bushovy vlády, která vydávala ohromné peníze na obranu a kromě obou válek ještě vyvíjela extrémně nákladný protiraketový štít, rostly úrokové sazby, což se projevilo zvyšováním nákladů na hypotéky. Ty se přitom nabízely i rizikovým klientům, u nichž nebylo jasné, zda je budou moci splatit.

Obamově administrativě se podařilo tuto krizi zvládnout pomocí pumpování peněz do ekonomiky. Zřejmě tím zadělal na budoucí problémy, ale v dané chvíli masivní uvolňování pomohlo k zotavení ekonomiky, což poté zopakovala i eurozóna. Zpřísnila se pravidla pro různé „vlky z Wall Streetu”, kteří začali záhy výt, protože se jim omezily možnosti vydělávat.

V posledních letech také klesala nezaměstnanost, protože pravidelně přibývalo nových pracovních míst. Už v půlce roku 2014 se zaměstnanost vrátila na úroveň před krizí, když nezaměstnanost klesla na 6,1 procenta a dále klesala. Loni se pohybovala pod pěti procenty a v listopadu, kdy vzniklo 156 000 nových míst v soukromém sektoru, dosáhla minima 4,6 procenta. Za posledních 81 měsíců pak vzniklo 15,6 miliónu nových pracovních míst. To je nepopiratelný úspěch.

Obamovi se také podařilo prosadit reformu zdravotního pojištění, která je ze všech stran kritizovaná. Opomíjí se však, že ještě v roce 2010 bylo zcela bez zdravotního pojištění 16 procent Američanů, zatímco v první polovině loňského roku to bylo necelých devět procent a počet nově pojištěných za tu dobu činí 24 miliónů. Ochrana pacientů a dostupná zdravotní péče (PPACA), jak se program jmenuje, zmenšila zaostávání USA za západoevropskými zeměmi, kde je plošné zdravotní pojištění samozřejmostí a ani ta nejpravicovější uskupení zde nevolají po jeho zrušení, jak to činí mnozí republikáni.

Samozřejmě že je systém drahý a dalo by se na něm ušetřit, to ale neznamená, že by se měl rušit. Ostatně, jaký je pohled obyčejných Američanů, ukázal nárůst zájmu o Obamacare na konci loňského roku, kdy se objevily spekulace, že by mohla být novou vládou zrušena nebo osekána. A nelze zapomínat, že podobný systém zdravotní péče zavedl už v roce 2006 v Massachusetts tamní republikánský guvernér Mitt Romney, který před čtyřmi lety prohrál boj o křeslo prezidenta s Barackem Obamou.

I když je Obama kritizován republikány, byl to právě první černošský prezident, který se pokusil překonat partajní rozdělení. Když byl zvolen poprvé, ponechal si v administrativě Bushova ministra obrany, republikána Roberta Gatese, a to až do roku 2011.

V zahraniční politice už Obama tak úspěšný nebyl, byť právě ta byla v centru jeho předvolební kampaně. Své předvolební sliby se ale snažil plnit a nezpronevěřit se základní protiválečné linii. To ale neznamenalo, že by se nesnažil reagovat na nebezpečí, byť otázku Ruska podcenil, za to si ale dobře uvědomoval, jaké riziko představuje Čína.

Obamovi je především vytýkáno, že nezasáhl v Sýrii poté, co Bašár Asad použil proti vzbouřencům chemické zbraně, i když říkal, že to udělá, bude-li překročena tato mez. Pohrozit útokem na Asada, pokud použije chemické zbraně, a pak nic neudělat, samozřejmě byla chyba, protože ukázala slabost Washingtonu. Otázkou ale je, zda by útok něco vyřešil. I generální tajemník NATO Jens Stolteneberg v prosinci přiznal, že by zásah koalice v Sýrii situaci jen zhoršil.

Kritici Obamovi vyčítají, že neochota se angažovat v Sýrii vedla k růstu moci Islámského státu, jenž vznikl za Obamova předchůdce Bushe transformací Zarkávího skupiny Tahvíd a džihád po americkém útoku na Irák. Pravdou je, že po Obamou prosazovaném odchodu z Iráku, který si přála většina Američanů, se v Iráku zhoršila bezpečnostní situace a tehdy už skoro rozprášená skupina povstala z popela jako bájný fénix a během arabského jara využila chaosu v Sýrii.

Obamova neochota zasáhnout v Sýrii je ale pochopitelná, vždyť se osobně snažil USA vyvést z konfliktů, a ne je zatahovat do dalších. V tom byl velmi konzistentní, vždy se držel svého volebního programu. Sám taky za největší chybu považuje to, že se USA zapojily do anglofrancouzské operace v Libyi, která by bez americké pomoci byla nerealizovatelná. A vývoj v Libyi, která se změnila ve zhroucený stát bez ústřední vlády, jejíž území si rozparcelovaly kmeny, přičemž vznikl prostor pro nejrůznější radikální skupiny včetně Islámského státu, dává Obamovi za pravdu.

Přitom americkému prezidentovi nelze vytýkat, že by nejednal pružně. I když Obama původně chtěl útočit na Islámský stát jen ze vzduchu, nakonec do Sýrie i Iráku vyslal také příslušníky speciálních sil, kteří bojují po boku místních jednotek. Rozhodně nebyl žádný slaboch.

Obama si také dobře uvědomil, jaké riziko představuje posilování čínských ozbrojených sil a začal v asijsko-pacifické oblasti posilovat americkou vojenskou přítomnost, což bylo vzhledem k nárokům Pekingu na většinu rozlohy Jihočínského i Východočínského moře prozíravé.

Naneštěstí to udělal na úkor Evropy v době, kdy začala vzrůstat síla Ruska, které nakonec anektovalo Krym a podporovalo povstalce na Donbasu. Restart vztahů s Moskvou mu nevyšel, i když v roce 2010 s ruským prezidentem Dmitrijem Medvěděvem v Praze podepsal další smlouvu o jaderném odzbrojení, v jejímž rámci si obě země častěji vyměňují informace o jaderných arzenálech a snížily počet hlavic.

Obama také zachránil smlouvu o nešíření jaderných zbraní, když slíbil, že USA jaderný arzenál nepoužijí jako první vůči zemi, která k této dohodě přistoupí. Přesto ale nezrušil všechny programy protiraketové ochrany, jen ustoupil od nákladného Bushova programu s radarem v Brdech a sily v Polsku, které nahradil mobilnější námořní raketový deštník.

Americkému prezidentovi se povedlo dosáhnout dohody o jaderném programu Íránu. Ta je sice zpochybňována tvrzením, že nezabrání Teheránu v pokračování vojenského výzkumu, což je pravda, přesto nabízí alespoň nějakou kontrolu. A křik okolo ukončení sankcí je falešný. Severní Korea čelí mnohem tvrdším sankcím, a přesto v posledních třech letech dosáhla velkého pokroku jak ve vývoji a  miniaturizaci jaderných zbraní, tak jejich nosičů.

Obama zdaleka nebyl tak neúspěšný, jak se zdá v době nástupu Donalda Trumpa k moci, i když udělal dost chyb. Nevybral si dobře ani jednoho z ministrů zahraničí. Hillary Clintonová se chovala nejen nezodpovědně, když využívala soukromý e-mail, ale hlavně podcenila situaci v Libyi, což vedlo k smrti amerického velvyslance v Benghází. Přesvědčivé výkony nepodával ani její nástupce John Kerry. Rád se nechával fotit na nejrůznějších místech světa, ale jeho vyjádření nebyla vždy diplomatická. Navíc byl pomalý. Když jednal se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem, tak ruské agentury informovaly o výsledcích schůzky po necelé půlhodině. V tu chvíli se Kerryho tým zmohl jen na sdělení, že schůzka skončila.

Uvidíme ale, jaké lidi si vybere Donald Tump a co se jemu podaří z jeho smělých plánů. Jen aby nadšení z Trumpa neskončilo ještě dříve než Obamamanie.