Ta, kterou bychom mohli kvůli jejímu programu, popsat jako nacionalisticko-populistickou, posiluje v politice na úkor liberálně-demokratické, protože se jí daří využívat strachu lidí z řady nových matoucích jevů. Hraje jí do karet, že v důsledku technologického pokroku a globalizace mizí sociální stratifikace, v jejímž rámci se lidé definovali převážně na základě svého socio-ekonomického postavení.

Nápor globalizace, robotizace výroby a posun těžiště kapitalismu od konkrétních podnikatelů k nadnárodním korporacím tuto stratifikaci rozmazaly. V politice hrají stále větší roli identity, které jsou definovány kulturně. A také úzkosti plozené globálními výzvami. Úspěchy slaví nyní ti, kdo umí s touto identitární politikou a strachem nejlépe pracovat. Hesla, podle nichž jde o povstání lidu proti elitám, ovšem cynicky zastírají realitu.

Žádný obecný, nestrukturovaný „lid“, který povstal proti elitám, včetně těch politických, neexistuje. Příběh založený na dichotomii „my“ (lid vedený populistickými lídry) a „oni“ (tradiční elity, establishment, kavárna atd.) je stvořený za účelem politické manipulace. Populističtí politici, kteří se tímto lidem zaštiťují, jsou sami součástí tradičních „elit“. Tvoří přitom dvě skupiny.

Tu první tvoří politici, které nelze řadit k „obyčejným lidem“, jimiž se zaštiťují, už kvůli tomu, že vesměs pocházejí z privilegovaného prostředí bílých límečků, a kdyby nechtěli dělat politiku, užívali by si slušného sociálního postavení i bez ní. Patří tam kupříkladu Marine le Penová, Geert Wilders, Beppe Grillo, Nigel Farage, Norbert Hofer, Heniz-Christian Strache i Frauke Petryová nebo u nás Petr Robejšek či Tomio Okamura.

Druhou skupinu bojovníků s establishmentem a elitami ve jménu lidu tvoří miliardáři nebo prostě oligarchové, jako je v USA Donald Trump, u nás Andrej Babiš nebo před časem v Rakousku Frank Stronach. Tedy samotné špičky kapitalistického establishmentu. Stejně jako populisté z první skupiny umně využívají zejména prudce se měnící povahu moderních médií, hlavně těch sociálních.

Veřejný prostor je zaplavován polopravdami, poplašnými zprávami i předsudky, kterých pak populisté využívají k politické mobilizaci. Pomáhá jim, že je stále snadnější prodat lidem představu, že o jejich osudu nerozhoduje už jejich socio-ekonomický status, ale identita, kterou prý ohrožuje tu Evropská unie, tu migranti, tu multikulturalismus, tu politická korektnost, tu jiná náboženství.

Nejde o nějakou náhlou vlnu altruismu, kvůli kterému chtějí tito vlivní nebo superbohatí lidé osvobodit „lid“ z okovů údajně zkorumpovaných tradičních elit anebo jha nadnárodní integrace, ale jako vždy o moc, vliv a bohatství. Jiné je pouze to, že se boj nyní vede mnohem „tekutějšími“ prostředky.

Sociální média dávají „lidu“ iluzi, že se na tom všem nějak podílí. Každý si může něco napsat, vyjádřit svůj názor, být součástí nějakého internetového společenství. Vypadá to na první velmi demokraticky, až na to, že se sociálními sítěmi prohánějí vichry cílené manipulace, za nimiž často stojí organizované „výrobny“ lží, polopravd a senzací. Cynicky se využívá nízké analytické gramotnosti mnohých z těch, kdo se dnes účastní internetového provozu.

Co bude výsledkem této populistické vlny? Rozhodně ne zlepšení situace „lidu“. V  zemích, kde už populisté prosadili svou, se „lid“ nestačí divit. Brexit nemá ony bájně pozitivní důsledky, které populisté naslibovali, je to chaos. A zvolený prezident USA nejen odvolává svoje sliby „lidu“ jako na běžícím pásu, ale parceluje nejvyšší patra politické moci mezi další miliardáře.

Těžko říct, jak dlouho bude toto populistické blouznění ještě trvat. Jisté je, že tato „kontrarevoluce“ proti modernitě a globalizaci bude nakonec rozemleta v mlýnici globalizace na prach nejen proto, že globalizaci pohánějí globalizované síly techno-vědy, které jsou o poznání silnější než národní politika, ale také proto, že v podobě ještě větší nacionalizace politiky, pod kterýmžto praporem se tato „kontrarevoluce“ odehrává, nejsou populisté schopni nabídnout žádné skutečné řešení globalizačních výzev.