O obsahu samotného textu není nic známo, protože ho zatím jako jediný v celé České republice viděl kdesi „vlevo dole“ právě pouze prezident. Text se pokoušel marně najít nejen prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, ale hledali ho i seriózní badatelé, kteří došli k závěru, že neexistuje. Usoudil tak i soud a nařídil Hradu omluvu.

Některé jiné Peroutkovy texty z té doby naznačují, že coby přesvědčený humanista, který sám později skončil v německém koncentračním táboře, v určitém okamžiku po nástupu Hitlera možná naivně zadoufal, že navzdory věcem, které Hitler už prohlásil, napsal a udělal, byl koneckonců produktem civilizované země. Pro vzdělance jako Peroutka, kteří obdivovali německou kulturu, bylo těžké si připustit, že by to byl úplný barbar. Není divu, že někteří byli ochotni uvěřit, že i v Hitlerovi snad dřímaly prvky gentlemanství a rozumu, což by jistě bylo důležité pro vztahy se sousedním Československem.

Bylo by dobrou zprávou, kdyby Peroutkovo složité hledání odpovědí na otázky spojené s Adolfem Hitlerem, v němž Peroutka navzdory pomluvám dnešního Hradu obstál, posloužilo jako inspirace některým českým politikům a intelektuálům dnes, když hodnotí vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Trumpa nelze s Hitlerem srovnávat, ale skutečností je, že ve volební kampani se neštítil lhaní i urážek nebo rasistických a sexistických výroků.

Přesto nemálo českých politiků a komentátorů Trumpovo vítězství otevřeně vítá. Jsou mezi nimi zvláštní shodou okolností nejen skoro všichni ti, kdo nemají rádi liberální demokracii nebo je jim sympatická vláda silné ruky, ale i ti, kdo si myslí, že Trump přinejmenším „provětrá“ shnilý politický establishment, podobně, jako to snad udělají i populisté v Evropě, a přitom vrátí vládu do rukou národních států. Nebo alespoň obrátí svět od politicky korektního „blouznění“ k reálpolitice.

Jenže o tom, jak bude skutečně vládnout Trump, zatím nic nevíme. Známe pouze jeho otřesné výroky na adresu menšin, bombastické sliby, sympatie k autokratickým politikům jinde ve světě a odmítání establishmentu či elit, což někteří výše zmínění politici a komentátoři relativizují s tím, že to byla jen promyšlená součást volební kampaně.

Nebylo to pěkné, ale taková je prý naše doba, v níž už fakta nehrají roli. I Trumpova prohlášení je třeba chápat v tomto kontextu. Snad se jako prezident bude chovat jinak.

Zajímavějším úkazem mezi politiky a komentátory, kteří nyní Trumpa (vesměs zatím opatrně) hájí, jsou lidé, kteří ještě před několika měsíci ve jménu liberální demokracie a humanismu podporovali (i když také třeba jen opatrně) Hillary Clintonovu. Někteří, zdá se, jen doufají (stejně jako kdysi možná Peroutka ve vztahu k Německu), že coby produkt americké demokracie nemůže Trump přece nebýt v jádru „gentleman“.

Měli by svoje postoje ale pečlivě zvažovat. Kdyby se nějaký budoucí prezident ČR (pokud by si snad chtěl hrát na mravokárce stejně jako ten současný) rozhodl vláčet médii některé dnešní komentátory a politiky jako příklady těch, kdo údajně selhali v boji o svobodu, vše, co se dnes napíše a veřejně řekne, nebude za půl století třeba marně hledat „vlevo dole“. Přehledně to vyjeví jakýkoliv internetový vyhledavač.