Bočním efektem volebních kampaní je, že se během nich otevírají za běžných okolností skryté světy lidských duší.

Kdo by tušil, že Michal Hašek a Zdeněk Škromach jsou nejen lidoví politici, ale také herci, jejichž šarm by jim mohl závidět i ruský kolega Depardieu? zde.

Vaří Michal a Zdenek. Hašek se Škromachem lákají na volební „super speciální rybičku“

O nohách Vlastimila Harapese ví národ dávno, že jsou výjimečné. Teď se mohl přesvědčit, že výjimečnou má i hlavu. Je jedno, jakým směrem, v kampani je nutné zaujmout. To se Harapesovi s přiznáním, že nemá ani páru, do čeho jde, za koho vlastně kandiduje, a že si myslí, že pro politika je předpokladem naivita, rozhodně povedlo zde.

Máme tu i ženský prvek. Toto jsou čauky zde. Jenže dříve byly mňauky zde. Růžovoučký příběh.

Při troše úsilí bychom našli další příklady produkcí, o nichž – v souvislosti s dílem Michala a Zdeňka – napsal na sociální síti volič z jiného břehu: „Také se stydíte dokoukat do konce?“ Čímž stvrdil existenci rozdílných, ba navzájem si protiřečících světů ve stejné společnosti.

Není tady dost místa na rozebírání, podle jakých dělicích čar se liší. Elita versus lid to ale není. Znám instalatéry a elektrikáře, kterým Hašek se Škromachem nahánějí husí kůži, a profesory přes bulíkování hloupých, že jsou nejchytřejší. O inteligentních politicích, kteří staví na mazání medu kolem nevymáchaných hub kariéru, nemluvě.

Palčivější mi připadá otázka, jak budeme dál vedle sebe existovat. Není pravda, že všichni, kdo by podpořili hochštaplery na nejvyšší úrovni, jsou v jádru zlí a chtějí ubližovat ve velkém. Po nich se to vlastně ani nechce.

Úkol, který mají splnit, je propůjčit hlas a tím poskytnout moc jedincům, kteří se nyní v kampani pitvoří, aby vypadali, že jsou ze stejné krve a půdy jako lidé, na nichž požadují lístky v urně. O zbytek bude postaráno jejich jménem, aniž by tušili, že se něco takového bude s odkazem na ně odehrávat. Stačí se podívat na Miloše Zemana.

Měla by zde zaznít oprávněná námitka, že stejný postup, ve větším či menším, uplatňují všichni kandidáti na místa v mocenském aparátu. Odpověď, že existují zásadní rozdíly mezi politiky demokraty a autoritáři, by byla příliš obecná. Tak jinak.

Hledejme, kdo šíří strach, kdo vyhrožuje, kdo zapaluje ohně, kdo srdečně vítá bandity z nepřátelské velmoci, kdo soustavně pracuje na ohrožení bezpečnosti českého státu. Ti, kdo se chovají takto dnes, zítra, s mocenskými nástroji v ruce, by vybuzenou nenávist logicky namířili na jiný břeh vlastní společnosti. Dělají to ostatně už teď.