Článek
Zatímco Bělohradský argumentuje, že moderní národy jsou v podstatě (kulturní) konstrukty, které vznikly zásluhou revolucí, Klaus a Weigl tvrdí, že národ je cosi jako organická entita, která vznikala evolučně.
Bělohradský zmiňuje nejrůznější nástroje, které ke konstrukci moderních národů posloužily, včetně i vymyšlených mýtů. A argumentuje, že v éře globalizace, s její informační přesyceností a novými identitami, se národy coby konstitutivní prvky identity moderního člověka, jakož i národní státy vybudované okolo ideje národa, ocitají pod tlakem.
Klaus, jak známo, se během let stal z liberála konzervativcem, a nyní je konzervativním nacionalistou. Jemu a Weiglovi se na Bělohradského argumentaci tudíž především nelíbí jeho postmoderní pohled na národ ve vířivce globalizace. Národy nejsou dle jejich názoru překonaným „konstruktem“.
Tento názor by jistě mohl být základem pro zajímavou polemiku. Problém spočívá v tom, že Bělohradský, ač se nyní pokouší vydat na politickou dráhu, argumentuje z pozic filozofa, který se odkazuje důležité autory.
Klaus s pomocí Weigla prosazuje především politickou interpretaci otázky národa. Je pro něj důležité, aby byl (de facto etnicky chápaný) národ nadále vnímán jako pevné útočiště před jevy, proti kterým se opakovaně vymezuje: nadnárodní integrace, globalizace, migrace, multikulturalismus, atd. Pokud by uznal, že má Bělohradský pravdu, celá jeho současná politická koncepce, volající po návratu od matoucích jevů spojených s érou globalizace za národní hranice, se sesype.
Bělohradský se coby profesor, který strávil dobu normalizace na Západě, stal po roce 1989 jedním z důležitých teoretiků liberalismu a po jistou dobu jeho myšlenky sloužily jako ideové palivo i Klausovi a jeho ODS. Časem se ale ve svých názorech posouval a dnes je řazen spíše na levici. Především je ale těžko zařaditelný.
Možná i proto vedou Klaus s Weiglem útok především proti samotnému Bělohradskému. Nazývají ho „kulturním marxistou“, zesměšňují jeho způsob argumentace jako samolibý a účelově nesrozumitelný. Nyní, když chce kandidovat do Senátu, je prý třeba si na jeho nebezpečné názory dávat pozor.
Bělohradský se osobním útokům v polemice s oběma pány vyhnul. Mohl by přitom celou polemiku snadno ukončit s tím, že jde o útok zdiskreditovaného politika, který zakončil svoji politickou kariéru „slavnou“ amnestií pro tuneláře všeho druhu. A který se ji nyní snaží oživit tím, že se posunul nebezpečně blízko k politickému extremismu, a k tomu potřebuje i určité chápání národa.
My bychom mohli poznamenat, že jeho pověst je natolik špatná, že Bělohradský by se vlastně měl z útoků Klause radovat: nejspíš mu přihrají nemálo hlasů.
Na závěr lze snad jen dodat, že už samotné vzývání organického národa a jakéhosi téměř etnického češství je směšné v podání pánů s německými příjmeními Klaus a Weigl. Skutečnost, že právě oni jsou takovými zanícenými českými nacionalisty, potvrzuje Bělohradského tezi, že moderní národy jsou v podstatě konstrukty.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).