Zasluhují masovější dosah, neboť většina komentářů ve velkých a vlivných médiích je u nás neuvěřitelně prvoplánová, záštiplná, papouškoidní a z hlediska logického myšlení a struktury textu na hranici kretenismu.

Tak snad se mi to povede lidově ve zkratce podat. A přidám něco ze své hlavy.

Souboj pravice a levice, jak jej známe třeba z Británie a USA sedmdesátých a osmdesátých let či ČR v roce 1995, tedy nižší vs. vyšší daně, popřípadě míra státních zásahů do ekonomiky, vlastníci vs. pracující... Tak tento střet je mrtev a již neurčuje hlavní politická témata.

Není to žádný div. Tato témata se zrodila teprve nesměle s průmyslovou revolucí, vznikem marxismu... Ale předtím (pomalu od starověku) dominovaly střety jiné. Centrum vs. periferie. Katolictví vs. nekatolictví a jeho vliv na stát (jako pohrobka máme u nás KDU-ČSL). Město vs. venkov – mj. hlavní opora první republiky – Agrární strana. Nebo třeba komunismus vs. antikomunismus koncem osmdesátých a zkraje devadesátých let.

No a nyní začínají politice nově dominovat takzvaná „postmateriální“ témata. Skutečně. Jestli bude DPH 15 nebo 16 procent a zruší se dědická daň – tedy ne že by to nebylo důležité a ne že daně nemají být nižší (podle mě), ale už to není téma, které by zásadně otřásalo společností a rozhodovalo volby.

Razantní nástup „nové levice“ (neomarxisté), která dominuje obamovské Americe i většině zemí EU, přináší zcela nová témata a střety: Může se ve venkovské hospodě kouřit, když to jejímu majiteli nevadí? Má homosexuál právo adoptovat dítě? Jsme schopni a ochotni se zbraní v ruce bránit svou zemi a její hranice?(V současném Řecku, Itálii a dalších zemích nikoli, jak ukazuje migrační invaze.) Vstup státu do rodinné výchovy (včetně brachiálních únosů dětí státem v Norsku i jinde); výchova dětí ve školách ke globálnímu a evropskému myšlení; karikatura lidských práv – třeba právo nemít vyvěšenou fotku v obchodě má zloděj, který zde kradl. Není diskriminační, že máme v pase uvedeno pohlaví a nemáme záchodky pro transgender (nebo jak se to jmenuje) osoby? Rozklad národních států ve prospěch rajské nadnárodní říše; klimatologické pavědecké hovadiny; hysterická ochrana všech možných, často bizarních, minorit...

Výsledkem je, že se většina politických stran nově štěpí na těchto tématech jaksi uvnitř.

Socialisté i svobodní, ódéesáci i komunisté. Čím standardnější a větší strana tím více, neboť více historicky sdružuje lidi na principech minulých střetů levice vs. pravice. Ale řekněte dnes třeba před klasickým starým socialistou „Dienstbier“ nebo „Marksová“. A určitě i naopak.

Koneckonců i tyhle moje pondělní komentáře mají na některých uzavřených webech ODS tak ohnivou a fanatickou kritiku (od novolevicové minority), o které se zdejším diskutérům, kteří se snaží pod článek napsat něco fakt hnusnýho, ani nezdá. A nejde o nic osobního, jde o ideové rozdíly v nových tématech.

Novější strany vzniklé z neomarxistických idejí (jako Zelení) patrně tento střet tak silný nemají, chybí v nich ta konzervativnější část, ale to třeba jen nevím.

Není to nikterak česká specialita, podobně jsme mohli sledovat třeba politické strany britské při nedávné kampani k Brexitu. Nebo drtivý úspěch Donalda Trumpa v amerických primárkách. Trump není neomarxista, z toho pramení jeho úspěch – hájí jednu ze stran hlavního politického střetu. Jeho konkurenti bojovali často minulé bitvy a pes po nich neštěkl.

Ať už sledujeme Británii, USA či ČR – všimněme si, že ač jsou oba tábory relativně vyrovnané, ve vedení všech relevantních politických stran a v médiích dominují většinou lidé s kladným či maximálně neutrálním vztahem k nové levici nebo lidé úpěnlivě bojující minulé bitvy (politické strany na sestupu).

Stará pravice a levice mají dnes společný zájem – zachovat svět alespoň částečně v přirozené a srozumitelné podobě. Žijeme v době tekutých písků, které povalují někdejší jistoty.