KOMENTÁŘ: Maliny, léto a jižní Čechy - Václav Klaus ml.

Někdy to nejde, rodiče musí být v práci nebo rodina nemá kam jet na venkov. To se pak dají začátkem léta maliny koupit v krabičce v obchodě. Není to sice ono, musíte zaplatit padesát korun, ale zas je to pořád lepší než nic.

Onehdá jsme právě zkejsli ve městě, ale na trhu prodávala zelinářka krásné maliny. Dali jsme se do řeči. Říkala, že maliny trhají večer, neb by to ráno už nestihli, aby byli v Praze načas. A u nich na vesnici by je nikdo nekoupil, protože je má každý na zahradě zadarmo. Taky říkala, že jestli si bude muset pořizovat nějaký ty elektronický šílenosti na kontrolu, že je to pro ně drahé a že se na to vykašle. Představa, že si nebudu moci koupit tyhle dobré maliny, ale potáhnu do nějakého hypermarketu, kde budou prodávat za lidovou cenu „malinový výrobek“ s obsahem 2,3 % malin nebo v oddělení „Luxus“ uruguayské maliny za 300 Kč – mě také naplnila emocemi. Bohužel jinými, než když pozoruju maliny trhající dítě.

Ale EET to je skoro jako Špidla s inkluzí a Merkelovou dohromady. A přitom je to léto. Tak radši do jižních Čech.

Můj milovaný spisovatel Ota Pavel kdysi napsal, že viděl New York a světová velkoměsta, zúčastnil se jako sportovní redaktor olympiády i všemožných událostí a sjezdil půl světa. Že jako vášnivý rybář chytal obrovské ryby v oceánu a všude možně. Ale nejšťastnější v životě byl na rybách kousek za Křivoklátem na Berounce. Asi proto, že tam jezdil jako dítě s rodiči na prázdniny. Koneckonců jeho bestseller Jak jsem potkal ryby zná snad každý.

Tak já vám řeknu něco podobného k cyklistice. Na kole jsem byl už všude možně: v Dolomitech i na Gardě, na Grossglockneru (teda na tom sedle silničním) i Passo Stelvio (přes 2700 m n. m.), ve Švýcarsku, Německu, na Slovensku. Na Gran Canarii jsem objel půl ostrova včetně padesátikilometrového stoupání od moře na nejvyšší horu Pico les Nieves. Do Krkonoš a na Kokořínsko jezdím často. Projel jsem Orlické hory, Beskydy i Jeseníky, Třeboňsko, Valticko, Šumavu při maratónech Král Šumavy křížem krážem. Často jsou to fascinující a fotogenická místa.

Ale nikdo mi nevymluví – nejkrásnější kraj na světě pro silniční kolo – je severně od Tábora. Ve čtvrtek jsem na kole opět po roce projel rodný kraj své prababičky Anny Skrčené a místa, kde jsme s bráchou jezdili před „sto“ lety každé prázdniny. Ještě na kolech bez přehazovačky. Borotín – Nový Kostelec – Jistebnice – Chyšky – Petrovice – Obděnice – Sedlec-Prčice – Libenice…

Malé silničky, dobrý asfalt, upravené vesnice a městečka, skoro žádná auta, kopce nejsou dlouhé, úmorné roviny žádné, občas údolíčko, každou chvíli se zchladíte v aleji či v lese. Pořád jste tak 500–650 metrů nad mořem. Každé dva kilometry můžete jet doleva, doprava či rovně – a všude bude krásně (pravda z Obděnic na Nálesí to bylo chvíli bez asfaltu „Strade Bianche“). Nikde žádná žlutá řepka (asi to sem mají Babiš a spol. daleko), zato stáda krav, koně, u Ludvíkova dokonce stádo jelenů. Tohle je ráj.

Teď si asi myslíte, že jsem ovlivněn tím dětstvím a vzpomínkami na prázdniny, ale kdepak. K letnímu štěstí nepotřebujete přeletět půl zeměkoule nebo jet 10 hodin po dálnici. Zcela objektivně kraj pod Javorovou skálou je nejkrásnějším místem na cyklistiku na planetě.

Hezké léto všem čtenářům.