KOMENTÁŘ: Skončí EU jako žalář národů? – Alex Švamberk

To je na pováženou v době, kdy všechny tři tyto hrozby přetrvávají a přidává se k nim aktuálně čtvrtá v podobě brexitu. Neschopnost vyřešit problémy a zbytečně byrokratický přístup nahrávají zastáncům odchodu Velké Británie, který by pro EU představoval velkou ránu.

Unie tak pomalu ztrácí aureolu, kterou si získala. Projekt, jenž měl definitivně nastolit mír a spolupráci v Evropě, se slibně rozjel a navzdory hlasům sýčků se překvapivě dobře dařilo i společné měně.

S rostoucími úspěchy se však Brusel postupně stal jakýmsi božstvem, diktoval, kolik smí která země produkovat cukru, čím se smí svítit, jaký výkon má mít vysavač, jak velké má být procento obnovitelných zdrojů, kolik biopaliva musí obsahovat benzín. Určoval, co se smí označovat jako máslo nebo rum. Změnit se to nedalo.

Bohužel problémy ukázaly, že se byrokratický Brusel stále víc soustředil na marginálie a vnější formu a u podstatnějších věcí byl méně rázný.

Dodržování maastrichtských kritérií už tak tvrdě nevyžadoval, protože je neplnily ani největší země. Eurozóna sice krizí nějak proplula, ovšem v případě Řecka EU nedokázala nic jiného než do země nalévat peníze, aby byli věřitelé uspokojeni.

Při zavádění eura se nějak zapomnělo na možnost vystoupení z eurozóny, takže řecký problém přetrvává, neboť další škrty, jimž jsou podmíněny půjčky, které jsou jen na splácení dluhu, řeckou ekonomiku ne a ne nastartovat. Ne, že by to bylo zase tak překvapivé.

A migrační vlnu nedokázala EU nejen zastavit, ale ani nějak zvládnout, aby se proud běženců, který si vstřícnost vysvětlil jako pozvání, nevalil cestou necestou.

Hřebíčkem do rakve byly teroristické útoky v Paříži a v Belgii, které ukázaly slabiny v práci bezpečnostních služeb a tajných služeb. Atentáty v obou městech spáchala stejná skupina a přesně podle hesla, pod svícnem je tma, se jí povedlo vraždit i v centru Evropské unie v Bruselu, i když po útocích v Paříži bylo jasné, kdo jsou útočníci a kde mají zázemí.

Přitom od počátku bylo jasné, že máme-li společný schengenský prostor bez vnitřních hranic, je nutné zajistit společně jeho ochranu a neobejdeme se bez jedné unijní bezpečnostní a také tajné služby, která bude schopna zasahovat v celé osmadvacítce.

Tato služba však neexistovala a poslanci žádali její zavedení po útocích v době, kdy se opět řešilo, jak se budou přerozdělovat uprchlíci, přestože toto přerozdělování nefunguje. Je to trochu jako ono pověstné připravování se na minulou válku.

Pomalost a neakceschopnost bruselské mašinérie, která nápadně připomíná pohádkového císaře v nových šatech, jemuž se nikdo neodvažuje říci, že je nahý, je však jen jedna z příčin.

Ochrana hranic byla ponechána v pravomocech národních států, a když ty loni slyšely, že by mohla vzniknout jakási nadnárodní celounijní služba, tvrdě se proti tomu ohrazovaly, že jim to omezuje jejich svrchovanost, a hned varovaly, že z Unie vzniká jakýsi superstát.

Jenomže jedním ze základů každého útvaru je to, že chrání své vnější hranice, což je v zájmu všech. Bez toho to nejde.

Problémem EU je její nevyhraněnost. Je trochu jako napůl oblečená, napůl nahá chytrá horákyně, je to stát nestát, čemuž odpovídá i extrémně složité a nepružné řízení v podobě Evropské komise, Evropského parlamentu a potřeby schvalování na národní úrovni.

Jenomže současně se má integrace prohlubovat, což je jedna z věcí, která vadí Británii a Brusel od ní odmítal ustoupit.

Nedá se říci, že by EU nestála na společných základních idejích, na svobodě, demokracii, tržním hospodářství a do značné míry na společné kultuře. Potřebný fundament tu nechybí, ale základní ideje se pod množstvím byrokratických restriktivních nánosů někde vytratily.

Problém taky je, že EU nevznikla na těchto idejích jako jakási volnější obdoba konfederace, ale jako ryze hospodářský celek. Jejím základem je Evropské hospodářské společenství, což jasně ukazuje, odkud přichází ono množství nařízení týkajících se výrobků, názvů atd.

Marx sice řekl, že ekonomika je základ, ovšem v byrokratickém sjednocování norem a nařízení se nějak vytratilo, že především jde o vytvoření společného prostoru pro všechny evropské národy sdílející stejné hodnoty a mající chuť tyto hodnoty taky chránit.

Stejné normy pro máslo národy nesjednocují. Stačí se podívat do USA. V každém státě tam platí i jiný trestní zákoník, někde je trest smrti, jinde ne, někde se firmy zakládají snadno, někde obtížně, a přesto se nezdá, že by to ohrožovalo celistvost a jednotu Spojených států.

Klíčové je pochopit, co je důležité a co vedlejší, kde je společný zájem nadřazen národnímu – třeba při ochraně hranic proti vnějšímu ohrožení – a kde jde o byrokratickou buzeraci jako v podobě pomazánkového másla. Něco takového nemá Brusel vůbec řešit.

Idea EU je krásná, ovšem to provedení nemá daleko k pokřivenému naplňování komunistických ideálů v reálném socialismu. Chce-li EU přežít a stát se skutečně fungujícím uskupením, je třeba přestat císařovi chválit jeho nové šaty a říci mu natvrdo, že je nahý, než bude pozdě.

Otázka ovšem je, zda se dokáže EU reformovat a fungovat nejen ekonomicky, ale také politicky, nebo bude pokračovat v rakouskouherském duchu habsburské monarchie se stařičkým mocnářem, kde se sice nikomu zas tak špatně nežilo, ale přesto ho skoro každý vnímal jako žalář národů. Jako mnozí v Británii, jejíž požadavky na reformu byly smeteny ze stolu.