Článek
O tom, že by šokoval, se nedá mluvit ani nadsázkou. Každý, kdo zná Zemanovy postupy, podobné prohlášení musel očekávat. Za prvé proto, že se prezident v tomto smyslu vyjádřil již v roce 2014. Tehdy však Hrad při jednání s tureckým velvyslancem vysvětlil, že se jednalo pouze o prezidentovy soukromé názory. Nikoliv oficiální postoj české vlády.
To je druhý důvod, proč prezidentovo vyjádření nemohlo překvapit. Ten si totiž se svou ústavou danou rolí ceremoniáře a zvěstovatele mezinárodně politických postojů české vlády hlavu nedělá dlouhodobě. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy ho na západ od našich hranic v podstatě nikdo nezve a na východě ho rádi využívají.
Slyšeli jsme proto vzácnou shodu s mírným vybočením pár jedinců. Dozvěděli jsme se, že Česká republika coby chytrá horákyně události sice odsuzuje, jejich přesné pojmenování a zkoumání však hodlá ponechat historikům. V ani jedné komoře parlamentu takový program navržen nebyl, a zdali prezidentovu návrhu politici vyhoví, je zcela na nich. Tak nějak slušně řečeno „NE“.
Jak známo, v nedávných dnech označil masakry Arménů Osmanskou říší za genocidu německý parlament. Hlasovat o ní měl již na začátku tohoto roku, ale kvůli chystané dohodě s Turky rezoluci pozdržel. Nyní ji přijal, čímž chtěl mimo jiné do Turecka vyslat jasný signál – co je moc, to je příliš, nepokoušejte naši trpělivost.
Oni Němci byli totiž v první světové válce spojenci Osmanů. Jejich historici mohou čerpat z archivů německé vlády, kde jsou tehdejší události zaznamenány s typickou německou důkladností. V klidu tak mohli navázat na předchozí uznání genocidy více než dvaceti zeměmi, včetně Francie a Ruska. I na rezoluci Evropského parlamentu z roku 2015, který vyzval členy Evropské unie k uznání genocidy zde.
Nu ale to vše je nepovinné. Česká republika je suverénní stát a v zásadě může být k něčemu přinucena pouze na bodácích jiného státu. Prozatím je Zemanův počin dobrým ukazatelem její důležitosti a váhy v zahraničí. Pokud nebude reakce Turecka alespoň z poloviny tak ostrá jako vůči Německu, včetně následné doušky Ankary, že tato rezoluce je sice „bodnutím do zad,“ ale „současná a budoucí společná témata zásadně neovlivní,“ měla by si ČR uvědomit následující.
Její bezpečí a vliv opravdu roste pouze ve svazku s většími celky. A na výběr jsou v blízkosti pouze dva. Jeden na východě, se kterým je čtyřicetiletá zkušenost. Druhý na západě a jihu. Proto by měla dbát česká vláda i veřejnost, aby se od integračního jádra Evropské unie nevzdalovala a členství v NATO dostála.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.