Jsou jen dalším potvrzením, že nejen rakouská, ale i evropská společnost obecně (ostatně stejně jako americká) se stále výrazněji štěpí na dvě části, které spolu jen těžko nacházejí společnou řeč. Už první rozbory výsledků ukázaly, že v Rakousku volili většinově pro proevropského a k imigraci smířlivějšího Van der Bellena vzdělanější, „kosmopolitní“ voliči velkých měst. Pro Hofera naopak méně vzdělaní voliči z venkova a menších měst.

Totéž dnes vidíme ve volebních preferencích v řadě jiných evropských zemí nebo ve Spojených státech. Společným jmenovatelem podpory pro populistické nebo krajně pravicové kandidáty je strach částí populace nejvíce ohrožených novými jevy způsobenými globalizací. To vyvolává odpor k establishmentu, který nedokáže pružně reagovat.

Úspěchy tak slaví politici slibující větší izolaci, zpřísnění migrace, opevňování hranic či omezení nadnárodní spolupráce a obchodu. V Evropě to od populistů také schytává Evropská unie, protože vysvětlit voličům, že EU může dělat pouze to, k čemu ji členské státy kompetenčně vybavily, a že na všem podstatném je třeba se pracně shodnout, je složité.

Tradiční strany rychle ztrácejí svoje voličstvo nejen proto, že jsou zakotveny v tradičních ideologiích, a nedokážou tudíž reagovat na nové výzvy, ale také proto, že zdánlivě stabilní sociální skupiny, které dlouhodobě reprezentovaly, v mlýnici globalizace mizí. V některých zemích, jako právě v Rakousku, navíc velké strany příliš dlouho žily v přesvědčení, že mají svoje jisté.

Nepomáhá jim, že nejrůznější globální výzvy nelze snadno zařadit na levo-pravé škále. Populistická hnutí toho využívají, když slibují, že problémy budou řešit jednoduše bez levo-pravých znamének.

Vítězství Van der Bellena dává politickému establishmentu v Rakousku šanci, aby promyslel, v čem selhal, a aby se poučil. Katastrofou by ale nebylo ani vítězství Hofera, následované pravděpodobně vstupem Svobodných do vlády.

Ukázalo by se totiž poměrně rychle, že pouhá velkohubost není politický program a že většina z „řešení“, která Svobodní a jim podobné strany v Evropě nabízejí, nic zásadního nevyřeší, jen rozdmýchají staré národní antagonismy.