Proto dnes otočím a napíšu o něčem, co mám rád. Jedna z nejlepších věcí na světě je pozorovat práci někoho, kdo ji umí a dělá ji s fortelem.

Teď jsem byl v mateřské školce, kam bude chodit dcerka. Byl tam klid, byl tam pořádek. Děti si hrály – z paní učitelky vyzařovala laskavost, ale i organizovanost. Nebyl tam takový ten povyk a zmatek, jaký vidíme na dětských televizních stanicích, kde děti křepčí okolo moderátora a něco na něj hází. Pak se rozbziká celá obrazovka a začne zhovadilá odrhovačka.

Miloval jsem hospitace ohodnocené „výborná hodina“. Kantor umí své řemeslo. Erudice, nasazení, slušnost, spravedlnost, důslednost. Studenti to dobře cítí. Vy cítíte radost.

Náš libeňský školník (snad ještě není v penzi) pan Bejček. Jak se mi šel pochlubit novýma kytkama na školní zahradě, vždy v čisťounkých montérkách.

Minulý týden na setkání s občany mi dal ředitel jedné základní školy barevnou rozsáhlou knihu o historii Sedlčan. Pečlivé mnohasetstránkové dílo, které víceméně sám sepsal a sestavil. Jo, smyslem ředitelské práce je, aby škola byla majákem vzdělanosti a kultury ve své obci a okolí.

Ale nemyslím jen na školy.

V Pardubicích jsem byl onehdá u holiče, co ještě holí břitvou. Stará škola. V Praze je pár takových nových podniků snad taky, ale někde v centru, drahé jak blázen a objednají vás podle pořadníku pomalu jak na totální endoprotézu. Škoda, že nejsem Pardubičák – to bych chodil dvakrát týdně.

Na matematický seminář (brali jsme vektory a analytickou geometrii) k nám přišel pilot. Menší, drobný pán mezi 50-60. V metru byste ho stoprocentně přehlédli. Začal přednášet, počítali jsme směr a rychlost podle větru a tak. Počítal tak 2x rychleji než všichni místní premianti. Začíná se vám objevovat ta šíře problémů, co musí řešit a zajistit, ještě než letadlo vzlétne. Studenti ani nehlesnou, tenhle pán rozumí své práci.

Chodím u nás v Kobylisích pravidelně na trh. Jeden pán tam prodává slovenské uzeniny a sýry. Jednou týdně jede 800km někam na východní Slovensko a zase zpátky, ostatní dny (zima, vedro či déšť) prodává. Pršut a nějaká speciálně uzená kýta, mňam – kupuju vždy. Je to bodrý chlapík, vždy prohodíme pár slov.

Tak doufám, že přežije všechna ta kontrolní hlášení a hovadiny, až se bude muset on-line mobilem přihlašovat na finančák při každé transakci. Brzo vymyslej povinnou helmu s kamerou, aby drobné živnostníky sledovali 24 hodin denně, že „nekradou na daních“.

Aby bylo jasno, mně je zcela lhostejné, kolik pán odvede na daních. I kdyby nulu (nemyslím si) – je to furt výhodnější pro všechny zúčastněné, než když bude na pracáku a já půjdu pro uzeninu zatavenou v igelitu (s obsahem 22% masa) do protějšího supermarketu.

K tomu na trhu kupuju chleba z Borové, to vozej jiní chlápci každý den po D1 letitou dodávkou. Když jsem byl kluk, mívali takhle dobrý chleba v Mladé Vožici, bývala tam ještě parní pekárna. Chleba, který chutná i třetí, čtvrtý den. Čerstvý ho jím jen se solí. Ani toho pekaře nemusím vidět, mám už jen radost, když si cestou z trhu pohupuju taškou.

Většinou se domů vracím z města přes nový Trojský most. Ten bílej. Má to dva důvody. Zaprvé nesnáším kamery a měření, tak radši jedu čtyřicítkou po rozhrkané cestě podél tramvaje, než bych se ploužil po dálničce, kde za bolševika bývala devadesátka – teď tam jedou štrůdly aut 45. Zadruhé – ten most je krásný. Večer nasvícený. A cítíte takové to vítězství invence a technického fortelu nad přírodou – velká řeka pod vámi.

Minulý týden jsem přednášel na Proseku (panelové sídliště, kde jsem prožil 30 let života). Na kraji mezi posledním panelákem a křovinami u dálnice stávala ubytovna pro kubánské a vietnamské dělníky. Asi si dokážete představit. Beton, železo, beznaděj. Teď je to čtyřhvězdičkový hotel, který vypadá jako kdejaký moderní hotel ve světě. Ta původní architektura se úplně nezapře, ale tady někdo udělal z „ničeho něco“.

V opačném gardu se pak regulacema a buzeracema – dá zase udělat z „něčeho nic“.

Koneckonců přesně to kdysi popsal Ronald Reagan: „Vládní politika vůči hospodářství se dá shrnout následovně. Pokud se to hýbá, zdaňme to. Pokud se to stále hýbá, regulujme to. Pokud se to už nehýbá, dotujme to.“

Tak se „nadechněte“ a podívejte se dnes na někoho, kdo umí svou práci a dělá ji s fortelem.

Hezký den.